Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Měl učit v mateřské školce. Je z něj světový pěvecký supertalent

  9:13aktualizováno  9:13
Petr Nekoranec patří mezi nejtalentovanější operní pěvce světa. To rodák z Nových Dvorů u Polné na Jihlavsku potvrdil, když ve španělské Barceloně zvítězil v prestižní Mezinárodní soutěži Francesca Vinase.

Operní pěvec Petr Nekoranec. | foto: Luděk Peřina, MAFRA

Kromě hlavní ceny Nekorancovi udělil cenu pro nejlepšího tenora legendární pěvec Plácido Domingo. A další cenu český talent obdržel také od vedení divadla Teatro Real de Madrid.

Už se ve vás emoce z vítězství v soutěži v Barceloně usadily?
Určitě. A už pomalu začínám sklízet i plody z té soutěže. V jednání jsou extrémně zajímavé nabídky z divadel z celé Evropy. A to je právě to, proč se mladý operní zpěvák účastní soutěží.

Petr Nekoranec

  • Narodil se 25. února 1992 v Nových Dvorech u Polné. Zpěv začal studovat na Základní umělecké škole v Polné u Arnoštky Zemanové. Už v té době pravidelně vystupoval na koncertech.
  • V roce 2011 absolvoval Střední odbornou školu pedagogickou v Čáslavi, v jejímž smíšeném sboru vystupoval často i jako sólista, a začal studovat na Konzervatoři Pardubice obor klasický zpěv u Jarmily Chaloupkové.
  • V současné době intenzivně spolupracuje s renomovaným italským operním tenoristou a pedagogem Antoniem Carangelem.
  • V letech 2014 až 2016 byl členem Bavorské státní opery v Mnichově a jejího operního studia, kde vytvořil řadu rolí včetně titulní role v Rossiniho opeře Hrabě Ory a v Brittenově opeře Albert Herring. Loni v listopadu získal Bavorskou uměleckou cenu.
  • V současné době je frekventantem Lindemannova programu v newyorské Metropolitní opeře, a to jako první Čech, který byl do tohoto významného dvouletého projektu přijat.

Mohl byste laikům přiblížit, jak moc prestižní soutěž v Barceloně byla? Zkuste to třeba nějakým sportovním příměrem.
Ve sportovní terminologii bych to nazval světovým pohárem. Je to soutěž, která je otevřená účastníkům z celého světa a řadí se do nejvyšší a nejprestižnější skupiny. Jako další tam patří třeba ještě BBC Cardiff, Belvedere Competition nebo Operalia Plácida Dominga.

Při vyhlášení výsledků jste zažil poměrně horkou chvilku, že?
No, zažil... Vyhlásili už všechna umístění kromě prvního místa. V ten moment jsem si říkal, že je hotovo, že je vše ztraceno. Že první místo mi určitě nedají. Potom začalo vyhlašování první ceny. Zaznělo: „První cenu získává soutěžící číslo 420.“ A to jsem věděl, že nejsem já, protože jsem měl číslo 501. Ale najednou řekli: „Omlouváme se, vítězem je číslo 501 – Petr Nekoranec.“ Měl jsem pocit, jako bych v jedné sekundě zhubnul deset kilo.

Takže byla vteřina zklamání? Hněvu? Rozčarování?
Určitě tam bylo zklamání. Opravdu jsem podvědomě očekával, že se umístím na stupních vítězů.

Říkal jste, že soutěž vám přinesla pracovní nabídky. Jak vůbec vypadá diář jednoho z nejlepších mladých světových tenorů?
Můj časový rozvrh se začíná zaplňovat. Ale není to tak, že bych měl každý týden něco. V mém věku je potřeba mít i čas si odpočinout. Hlavně ze začátku, když je hlas ještě mladý. Operní zpěv je atletická záležitost. Při vystoupení nemáte žádné mikrofony, vše musíte zvládnout jen svým hlasem. Musíte mít kapacitu plic jako běžec, vystupovat jako herec a k tomu umět zpívat. Takže fyzicky je to extrémně náročné. Proto musíte dobře volit program. Odpočinek je stejně důležitý jako například u vrcholových atletů. Já osobně odpočívám u zcela běžných aktivit. Chodím si zacvičit do posilovny, zaplavat...

Když operní zpěv přirovnáváte ke sportu...
Já to nepřirovnávám, on to je sport. Opravdu. Hlasivky jsou taky svaly. Stejně jako atlet si nemůžu unavit tělo třeba nějakou party... To prostě nejde, hlas by se unavil a nesplnil bych pak kontrakt.

Zpíváte si ve sprše?
Ještě jo. To mě neopustilo a asi ani neopustí.

Vystudoval jste střední pedagogickou školu, specializaci na mateřskou školu. Co vás k tomuto oboru vedlo?
Chtěl jsem se soustředit na hudbu a rodiče mě trochu nutili, abych měl nějaké běžnější povolání a nebyl komediant. Proto jsem šel na školu, kde byla hudba hodně vyzdvihována a byl tam i pěvecký sbor. Už ve třetím ročníku jsem se ale naprosto jasně rozhodl, že budu pokračovat na konzervatoři, kam jsem taky hned po maturitě přestoupil.

Vy jste ale chtěl být původně muzikálový herec, že? A k opeře vás přivedla až návštěva na opeře La Traviata. Čím vás opera oslovila?
Většina populace má, bohužel, představu, že operní zpěv je nicneříkající. Nerozumí mu. A většinou si ho spojí se širokou paní s velkým poprsím, která řve na jevišti. Ale to je tím, že náš hlas bez mikrofonu musí vyplnit koncertní místnost, která je třeba až pro čtyři tisíce lidí. Ani mně nezněl operní zpěv příjemně. Říkal jsem si, že je to trapné. Ale potom se ve mně něco zlomilo.

Popsal jste přesně to, co je pro mě u opery problém a proč jsem jí nepřišel na chuť. Výstup mi přijde hrozně exaltovaný, přehnaný.
Právě. Bohužel je jen několik privilegovaných zpěváků, kteří mají schopnosti podat to, aby to vypadalo hezky. Musím se přiznat, že sám mám problém s většinou operních zpěváků. Nedokážu je poslouchat. A přijde mi to, stejně jako vám, přehnané a velice nevkusné. Proto se většině lidí nedivím. Osobně se snažím, seč můžu, abych do skupiny exaltovaných zpěváků nezapadl a tu krásnou hudbu lidem co nejvíce přiblížil.

Takže jste měl tedy zřejmě štěstí, že jste narazil na dobrou verzi Traviaty a dal se na operu.
Nechci nijak urazit Národní divadlo, ale to, co mě přivedlo k opeře, nebyl přímo zpěv. Zlomila mě mezihra druhého aktu Traviaty. To je instrumentální část.

Posloucháte jen klasiku, nebo i jinou hudbu?
Strašně rád poslouchám pop. Mám rád Toma Jonese, Ellu Fitzgeraldovou a všechny jazzové klasiky. Člověk si u toho velmi dobře odpočine. Nechodím však do extrémů, jako je třeba death metal.

Jak snášeli operní zpěv rodiče, když jste začínal a cvičil doma?
Musím říct, že rodiče většinou pronášeli slova: „Prosím tě, už neřvi.“ A já jim odpovídal, že neřvu, že zpívám. (smích) Ale vždycky mě podporovali, pomáhali mi. A když se mi začalo víc dařit, tak na mě byli asi i pyšní. Každopádně už mi neříkají, abych neřval. (smích)

Momentálně máte kontrakt v Metropolitní opeře v New Yorku v programu pro mladé zpěváky. Je to ta „nej“ scéna světa, nebo je elitou pořád Itálie?
V Itálii se opera narodila, ovšem momentálně tam prožívá velikou krizi. Metropolitní opera je určitě nejvíc. Jen když se podíváte, kdo všechno tam zpíval... Už jenom být na tom místě je pro zpěváky zážitek.

Když si tedy řeknete: dotáhl jsem to z Nových Dvorů do Nového Yorku, jak vám to zní?
Je to docela zajímavé, že? Nové Dvory a Nový York... je to docela podobné, žádný velký rozdíl vlastně nenastal. (úsměv) Ne, dělám si srandu. Je to samozřejmě velká změna. Ale už jsem si v New Yorku zvykl.

Jaký máte vůbec v New Yorku program?
To hlavní, proč tam jsem, je, že dostávám prostor pro správné nastudování oper. Učíme se repertoár, který budeme v budoucnu zpívat. Máme i fyzické cvičení s fyzioterapeutem. Pracují s námi vokální pedagogové nebo učitelé jazyků. Učíme se italsky, anglicky, francouzsky. To jsou jazyky, které musíte aspoň nějak ovládat, protože se v nich zpívá. A tohle je jen základ. Pokud chci něčeho dosáhnout, musím toho dělat víc. Sám si cvičit skladby.

A je z tohoto programu k vystoupení v Metropolitní opeře blíž, nebo to nehraje až takovou roli?
Je k tomu hodně blízko. Celkově to otevírá dveře do Ameriky.

Říkal jste, že ve volném čase chodíte cvičit, plavat... Přitom mě u pojmu operní pěvec, zřejmě trochu stereotypně, napadne člověk při těle, Luciano Pavarotti... Je potřeba si vypěstovat ke zpívání takovouto rezonanční skříň?
K tomu řeknu jedno. Tuk nerezonuje. Naopak je to přítěž. Jakákoliv nadváha organismus pouze zatěžuje. Ostatně všichni tito silnější zpěváci skončili proto, že jim vypověděly klouby a srdce. A ostatně i proto chodím do posilovny, abych měl nějakou fyzičku, která je pro vystoupení moc důležitá. Navíc tam relaxuju a dělá mě to šťastným.

Tvrdíte o sobě, že jste anarchista a není s vámi lehká práce. Jak se to projevuje?
Mám prostě problém s uměle vytvořenými autoritami. A takových lidí je dnes plný svět. A já si před nimi prostě nekleknu, i kdyby mě to stálo angažmá. Pokud je to ale autorita, která je přirozená, vše je v pořádku.

Máte dlouho jednoho učitele zpěvu, takže u něj autoritu cítíte?
Tam je naprosto neuvěřitelná autorita. Máme silný vztah pedagoga a žáka. Skoro bych řekl, že je pro mě i druhým otcem.

Autor:




Hlavní zprávy

Další z rubriky

Aktuálně zateplovaný dům v Okružní ulici ve Žďáře nad Sázavou o labutě nepřišel.
Labutě na domě v sídlišti Stalingrad zůstanou, jinde je skryl polystyren

Nejstarší sídliště ve Žďáře nad Sázavou, kterému i přes pokusy o přejmenování nikdo neřekne jinak než Stalingrad, v minulosti kvůli zateplování přišlo o kus...  celý článek

Vyhlášený havlíčkobrodský klub Vagon musel před dvanácti lety ustoupit nově...
Ve Vagonu začala sláva mnoha kapel. Dnes na místě klubu jezdí autobusy

Před dvanácti lety musel ustoupit novému autobusovému nádraží kultovní havlíčkobrodský klub Vagon. Zlatou éru zažil v letech 1999 až 2005. Začínala tam celá...  celý článek

Porota pozitivně hodnotila citlivý přístup vítězného návrhu k centru města....
O podobě Náměstí v Meziříčí rozhodnou lidé v referendu. Nařídil ho soud

Nejen poslance budou 20. a 21. října volit obyvatelé Velkého Meziříčí. Rozhodovat budou také o budoucí podobě Náměstí. Krajský soud v Brně potvrdil nárok...  celý článek

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.