Je to takový nepsaný rituál. Upečený voňavý perníček nejprve vezme do ruky a pohladí jej. Pak teprve uchopí kornoutek s bílou polevou a přesnými promyšlenými tahy jej ozdobí k dokonalosti. Eva Řezníčková z Jihlavy je profesionální perníkářkou již třicet pět let.
Své umění vystavovala téměř po celé Evropě a koncem letošního listopadu se dokonce vrátila až z daleké Číny, kde Českou republiku reprezentovala na prestižní Mezinárodní světové výstavě lidového umění a řemesel.
Jak se perníkářka z Jihlavy dostane na výstavu v Číně?
Bylo to na pozvání čínské strany. Naše Folklórní sdružení České republiky vybralo na tuto výstavu čtyři řemeslníky. Byl tam řezbář, paní, která vyšívá kroje a dělá krojové panenky. Pak také paní, která drátuje kraslice a dělá panenky ze šustí. No a já s perníčky. Výstava se konala ve dvouapůlmilionovém hlavním městě Guiyang provincie Gouizhou v centrální Číně.
Kolik tam bylo vystavujících?
Byli to řemeslníci asi ze čtyřiceti států a ze všech kontinentů. Přesný počet ale neznám.
Jak dlouho veletrh trval?
V úterý jsme odlétali, čtvrtek byl na přípravu našeho stánku, v pátek bylo slavnostní zahájení a samotný veletrh pro veřejnost trval další dva dny. V pondělí nám umožnili jednodenní výlet a v úterý už jsme zase odlétali domů. Bylo to krátké, ale hodně intenzivní.
Jakým sortimentem jste se tam prezentovala?
Vezla jsem sedm větších kousků - velké srdce, svatební pár v oválu a pak panenky zdobené na různý způsob. Dále jsem měla drobná srdíčka, jejichž dekorování jsem předváděla.
A líbilo se to místním? Překvapilo vás tam něco?
Já myslím, že líbilo. A překvapilo mě, jak moc jsou zvědaví. Vše si hned osahávají a chtějí poznat z blízka. Na to já od nás nejsem zvyklá. A také hodně fotí. Prakticky všechno a cokoli.
O Číňanech je známo, že jsou to zdatní plagiátoři. Neměla jste strach, že se za čas objeví na trhu "vaše" perníčky z Číny?
Proto jsem tam vezla jen omezený počet tvarů. Neprezentovala bych se tam s celým svým sortimentem.
Jaké jste si z Asie přivezla zážitky?
Po profesní stránce jsem moc ráda, že jsem se toho mohla zúčastnit. Nicméně jsem byla pořád uvázána na svém stánku a uvolnila jsem se za celou dobu konání veletrhu jenom na jednu hodinku, takže jsem si nemohla vše prohlédnout tak, jak bych chtěla. Ale jinak se o nás čínská strana postarala příkladně. Po skončení veletrhu jsme měli možnost vyjet i na výlet do 300 kilometrů vzdáleného města, kde žije místní národnostní menšina. Nadchla mě barevnost jejich krojů, výšivek i výrobků. To je unikátní.
Vy se zabýváte profesionálním pečením a zdobením perníků již 35 let. Jak jste začínala?
Můj tatínek byl vášnivý včelař a pořádal tady s kolegy kurz výroby medového pečiva. Pozvali si na to paní učitelku Šmídovou z Valašských Klobouk, sezvali mladá i starší děvčata z jihlavských včelařských rodin, aby se toho zúčastnily. A od té doby mě to tak nějak chytilo. Když jsem byla na mateřské, začala jsem se tomu věnovat víc. Vyzkoušela jsem za tu dobu několik druhů těsta, zdobila jsem i barevně, ale nakonec jsem přešla jenom na bílé zdobení. Jezdila jsem i do Brna na kurz pro amatérské výtvarníky, kde nám v mnohém poradili. Třeba jak si rozvrhnout plochu a na co si máme dát pozor. A od té doby se tomu věnuji naplno.
A je to ještě pořád koníček, nebo práce?
Já mám to štěstí, že koníček mám jako práci. V roce 1981 byly moje práce přijaty k výkupu dárkových a upomínkových předmětů Družstvem lidové umělecké výroby v Praze, na základě schválení perníčků uměleckou komisí.
Říkala jste, že jste vyzkoušela několik druhů těsta. Tak které je to pravé?
To, které teď právě dělám. (směje se)
Je to tajemství?
Není, ale každá drobnost dělá to tajemství. Je to těsto, které mi nejvíce vyhovuje. Je chutné, nemusí se nechávat dlouho rozležet a přitom drží tvar i u velkých figur.
Koření si mícháte sama?
Mícháme. Už dlouho to dělá manžel. Zadělává i těsto. Kdybyste po mně chtěla, abych ho zadělala, tak už bych to ani neuměla. Na mě je hlavně pečení a zdobení. Navíc na zpracování těsta je třeba mít pořádný fortel.
Z kolika kil mouky zaděláváte?
(Do rozhovoru se zapojuje manžel Pavel) Pavel: Začínali jsme na půl kilech mouky. V současné době jsme na deseti kilech.
To už asi nezaděláváte ručně, že?
Pavel: Kdepak, to už nejde. Máme na to hnětač. Ale pak to musím všechno stejně ručně přepracovat. Kousek po kousku. Po kilových bocháncích, dokud těsto nedostane tělovou teplotu. Až je krásné a heboučké. Protože jenom upéct takový perníček (bere do ruky perníkovou hvězdičku a se zalíbením si ji prohlíží), který se dá takhle pohladit, není tam jediný puchýřek, je kumšt.
Vy se s ním přímo mazlíte.
Pavel: Já ne, to Eva.
Eva: Je pravda, že si perníček vždy vezmu do ruky a dříve, než ho ozdobím, jej pohladím. Nevím ani proč. (usmívá se)
Eva Řezníčková (56)
|
Teď je advent, doba kdy se v rodinách peče. Jaký je váš pracovní týden.
Eva: Osmý den v týdnu mi pořád schází. Ale v době, kdy většina lidí začíná myslet na advent a na pečení, já se těším na Vánoce, že si na chvíli odpočinu. Už od září mám objednávky a naplánované výstavy a podle toho mám rozvržený harmonogram práce až do Vánoc.
Pavel: Noví Evini zákazníci by si měli rozmyslet objednávku, pokud chtějí její perníky na Vánoce, už v době, kdy končí letní dovolené. To znamená v srpnu. Nechtějí nám to věřit, ale je to tak. Když si někdo vzpomene koncem listopadu nebo v prosinci, musíme je bohužel odmítat.
Eva: Já už ten čas pak nenastavím.
K pečení perníků patří i vykrajovací formy. Jaké máte?
Eva: Babička byla učitelka medového pečiva. Zemřela, když mi bylo osmnáct a bohužel žádné zkušenosti mi nemohla předat. Nicméně po ní zbyla velká bedna forem. A forem, zvláště figurálních, byl nedostatek. Takže to pro mě byl velký poklad. Mnohdy jsem ani nevěděla, co ta forma znamená a já jsem se pak rozmýšlela, jak ji mám vůbec namalovat. Také jsem si formy malovala sama a tatínek a potom muž mi je vyráběli. Dělám i podle šablony, kterou si namaluji na papír.
Pavel: Eva zapomněla zmínit, že těch forem má osm set.
Eva: Ano, je to taková má úchylka. Když vidím formu, kterou ještě nemám, tak si ji musím koupit. Počítala jsem je naposled před pěti lety, takže to číslo také nebude už aktuální. (směje se)
Zdobíte tedy jenom bíle a motivy vycházejí z Horácka?
Eva: Snažím se, aby dekor reflektoval místní kraj a zvyklosti. Jsou to motivy, které se používaly na výšivkách, na krojích a já si je pak stylizuji. Snažím se, aby můj dekor měl specifický charakter.
Jak dlouho perník vydrží?
Eva: Medové pečivo je vzácné tím, že med pečivo konzervuje. Já tvrdím, že kvalitní perník vydrží na jídlo půl roku a na ozdobu dva roky. Můj manžel má ode mě srdíčko, které jsem mu zdobila na prvním kurzu v roce 1975.
Jaké motivy z perníku děláte?
Eva: Na tomto pečivu je zajímavé, že během roku můžete měnit tvary. Na Vánoce je to něco jiného. To převažují jiné motivy, během roku jsou to zase různé panenky, srdíčka, koníčci. Je to hodně pestré a fantazii se meze nekladou. Teď na Vánoce to jsou nejčastěji betlémky a drobné pečivo s dírkou pro pověšení na stromeček.
Děláte i objekty z perníku?
Eva: Dělala jsem i trojrozměrné objekty. Ale každý, kdo se věnuje lidové tvorbě, by vám řekl, že trojrozměrný objekt je kýč. Já se snažím hlavně o ploché tvary, které vychází z tradice a mají lidový charakter. Takže šmouly, mobily a podobné náměty u mě nenajdete. Jednou jsem ale dělala do výlohy v Rakousku perníkový mlýn. To bylo to největší a nejhorší, co jsem zatím dělala. (směje se)
Na jarmarky a prodejní výstavy jezdíte?
Eva: Ano, jezdím osobně. Ono je dobré mít kontakt s lidmi. Vidíte, o co mají zájem, co se jim líbí. Moc příjemné to je například v Domažlicích. Tam už máme i stálé zákazníky.
Pavel: Na Domažlice se těšíme celý rok. Sjíždí se tam i čeští emigranti z Bavorska, všichni jsou v krojích a je tam úžasná atmosféra. To je něco, co by Jihlava měla zažít. Když se v Jihlavě udělá folklorní festival, přijdou děti, rodiče, babičky a tím to končí. Nevím čím to, ale tady ten folklor nějak netáhne.
Spolupracujete i s etnografy?
Pavel: Ti nejbližší k nám mají paradoxně nejdál. Najdou si jí ale etnografky z Paříže, Hamburku či Horního Rakouska. Eva měla pečivo například na odborné výstavě ve Francii, kterou organizovala etnografka. Byla to výstava obřadního pečiva z celé Evropy. Bylo to hodně zajímavé. Eva tam vezla vánoční sortiment a předváděla zdobení. No ale viděli jsme tam opravdu zajímavý vzorek ze Sicílie. Perníkového muže, na kterém maminky učily dcery, jak zacházet s mužem, aby byl spokojený. Také krásné svatební pečivo tam měli.
Vy máte dvě dcery. Naučila jste je vaše řemeslo?
Eva: Holky malují obě perníčky. Zuzka to umí jako já. Dokáže se vcítit do ducha perníku. Hanka, ta dělá zase takovou šokující perníkovou modernu. Ale zkouší to už i naše nejstarší čtyřletá vnučka Adélka. Takže si myslím, že řemeslo v naší rodině nevymře. Jen doufám, že až umřu, tak těch 800 forem nerozdají, ale že zůstanou v rodině. (směje se)
