VIDEO: Když se hlava bojí, novou překážku nezkouším, říká parkourista

  18:30aktualizováno  18:30
Salta a odvážné kousky táhnou. Zápisy do kroužků a sportovních klubů v září potvrdily značný vzestup zájmu dětí o parkour. Tento druh sportu začíná u mladších školáků konkurovat fotbalu a hokeji. Potvrzuje to i Jan Hanko přezdívaný Hanzi z Jihlavy, který je ve špičce českých parkouristů.

Vedle kamaráda Taryho patří nyní k nejznámějším youtuberům zaměřujícím se na parkour. A spolupořádá kroužky pro děti pod hlavičkou Urban Sense již v šesti městech Vysočiny a Jihočeského kraje.

Jak jste začínal?
Ke sportu tíhnu odmalička, byl jsem k němu vedený i rodinou. Táta s dědou dělali gymnastiku, koukali jsme spolu na olympiádu. Věnoval jsem se zpočátku atletice a taky trochu gymnastice. A zhruba před dvanácti lety jsem viděl film Yamakasi, kde kluci skákali po budovách. Tehdy jsem ani nevěděl, že se tomu říká parkour. S tím filmem přišla obrovská vlna zájmu dělat to stejné, co ti borci ve filmu. Tehdy ale naše komunita v Česku byla malá, opravdu jen pár se nás našlo. Ale věděli jsme o sobě, že v Ostravě je ten, v Praze další.

Vy jste teď vzorem pro spoustu dětí, kdo byl klukovským vzorem pro vás?
Když jsem byl malý, tak vzorem byl v atletice třeba Roman Šebrle. V parkouru pak přišly další vzory, ale ty byste neznal. Já nikdy nevyhledával kolektivní sporty, i když dnes už mě docela baví. Zahraju si fotbal, mám rád i hokej.

A kdy jste poprvé uslyšel, že tomu skákání se říká parkour?
To jsem si našel na internetu. Já si prvně myslel, že dělám Yamakasi, podle názvu toho filmu. To když jsem třeba skákal z garáží a vylézal na ně. Až pak jsem zjistil, že je to parkour a věnuje se mu více lidí.

Fotogalerie

Dnes parkour učíte děti. Ale vy jste učitele neměl, jak jste si poradil?
Způsobem pokus omyl. Snažil jsem se neustále překonávat hranice. Zkusil jsem vylézt na jednu zeď, pak na druhou. A to společně se ségrou, sestřenicí a bratránkem, taková rodinná parta. Občas se připojil nějaký kamarád ze školy. Ty hranice se ale posouvaly hodně pomalu. Hledali jsme k tomu zahraniční videa, bylo jich však málo. Kluci v těch videích dělali i salta, pro nás tehdy něco neuvěřitelného. To tady nikdo nedělal. Nechápal jsem, jak se člověk může jen tak po odrazu ze země ve vzduchu otočit. Fascinovalo mě to. Pak jsem si jednou v roce 2008 zašel do tělocvičny, zkusil to na trampolíně a dopadl jsem na nohy. Uvědomil jsem si, že to zase není tak těžké. Od té chvíle jsem začal rozvíjet trénování salt, je při tom potřeba víc techniky.

Pro laiky vypadá parkour nebezpečně, máte za sebou úrazy?
Měl jsem zlomeniny, ale to až později, když jsem nad tím přestal přemýšlet. Je to tak tři roky zpátky, během šesti měsíců se mi staly dvě. Myslím, že to bylo nepozorností v takovém divném období. Pak jsem si dal pauzu. V mladém věku se ale zlomeniny hojí brzo. Horší jsou chronické problémy, když něco zdánlivě malého zpočátku přehlížíte. Já to mám třeba s koleny, teď se je snažím dát dohromady. To je důsledek toho, že jsme byli první, kteří tady s parkourem začínali. Neměli jsme žádné zázemí a nikdo nám neříkal, co a jak máme dělat. Z chyb jsme se ale poučili. Co my se učili několik let, tak jsme dneska schopni naučit mládež v akademiích za pár měsíců.

Jan Hanko – Hanzi

Narodil se v roce 1993. Vystudoval střední grafickou školu se zaměřením na filmovou tvorbu. Parkouru se věnuje od dětství. Zdokonaloval se v něm i během půlročního studijního pobytu v Dánsku. V roce 2010 spoluzaložil skupinu Urban Sense. Záměrem bylo sjednotit nejlepší sportovce parkouru. Ti dělají různá vystoupení, Jan Hanko je během nich i moderátorem. Pochází ze čtyř sourozenců.

Hodně lidí vás sleduje na internetu. Využíval jste ho pro svoji činnost hned od začátku?
Byli jsme tam vždycky, ale v hodně malé míře. Díky serveru YouTube zažívá parkour u nás boom, což je krásné. Dříve jsme to dělali víc filmově, ukázali jsme hezký výsledek, ale lidé tomu moc nerozuměli. Bylo tam málo komunikace s divákem, chyběl osobní kontakt. Kolega z týmu Tary o tom pak začal před kamerou povídat. Má s tím obrovský úspěch. A protože jsme v jedné skupině, tak jsme to někteří z nás začali nedávno dělat taky. Dřív děti pozorovaly youtubery, jak hrají hry, dnes je fajn, že se to přesunulo trochu ke sportu.

Také si myslím. Je teď parkour v Česku na vrcholu?
Rozhodně ano. Je o něj obrovský zájem a na druhé straně velmi málo možností, kde se to naučit. Proto tím lidé ještě nejsou přesycení. Děti vidí v parkouru něco nového. Považují za vzácnou každou možnost vidět parkouristy osobně, trénovat s nimi. Otázka je, jestli ten zájem ještě poroste.

Je to pro vás i odpovědnost, když máte dneska vliv na tolik dětí? Přemýšlíte, jak se chovat před kamerou, jaká slova volit?
Víte, člověk taky potřebuje dospět. Snažím se zůstat tím, kým jsem. Se vším dobrým a špatným, co mám. V mé tvorbě je vidět, že rád dělám „kraviny“. Někdy jsem umírněný, jindy dělám fakt šílenosti. Třeba se snažím udělat něco kontroverzního, což má větší dosah. Vedle toho dávám videa, která jsou přínosná tréninkově. Já nechci moralizovat. Jen se snažím podnítit lidi k zábavě spojené se sportem. Ten největší vliv na děti by měli mít rodiče a učitelé.

V poslední době se naříká, že dětem se nechce ven od mobilů. Vaše zásluha je, že jim v těch mobilech zábavnou formou říkáte, aby se zvedly a šly sportovat.
A víte, co je krásné? Ty děti dobrovolně posilují! Otevřeli jsme v září naše akademie Urban Sense a máme v nich kolem pěti set členů na Vysočině a v Jihočeském kraji. Všechny ty kroužky jsou plné, což je úžasné. Děti vidí, že my to děláme taky, a když se budou snažit, naučí se to od nás.

Jste už díky internetu hodně populární. Má to asi i stinné stránky.
Já jsem hodně sebekritický. Málo si všímám těch pozitivních věcí, nějakého úspěchu. Věnuji možná až moc pozornost negativním reakcím. Dívám se spíš na horší věci, jak by se daly vylepšit. Na této vlastnosti musím ještě zapracovat. (usmívá se) Když člověk vyrazí do ulic, tak je příjemné, že někdo přijde, pobavíme se, vyfotíme. Jindy to není příjemné, když lidé pořvávají, abych udělal salto. Myslí si, že jsem jejich opička. Já jim dělám zábavu na internetu a oni mají pocit, že mě vlastní a můžou si mě i v reálném životě pustit a vypnout. Ale to není pravda. Měli bychom mít respekt k sobě navzájem.

V jednom videu jste se snažil naučit parkour bezdomovce. Měl jste nějaký záměr a realita byla jiná. Co vám to setkání dalo?
My se snažíme dávat zábavu na internet. Já si myslel, že to bude zábava. Jenže realita je, že oni parkour dělat nemůžou. Buď jsou opilí, nebo se ani nemůžou moc hýbat kvůli zdravotnímu stavu. Neuvědomil jsem si dopředu, proč skončili na ulici. Přemýšlel jsem pak o tom několik dní.

Jaké vaše video mělo zatím největší ohlas?
Nebudu počítat společná videa s Tarym, který má vyšší čísla na svém kanále. U mě je to video s názvem Nejšílenější den v mém životě. To jsme s kamarádem ráno vyrazili a lidé rozhodovali o tom, co máme udělat. Dali jsme jim dvě možnosti a vždy nám vybrali tu složitější. Naše videa je ale třeba brát s nadhledem, já tvořím scénáře. Někdy se to může jevit jako reálné, ale je to sehrané. To říkám i dětem a nechci, aby tomu úplně věřily. Je potřeba, aby to chápaly a rozlišovaly.

Salto dozadu jste ze země skákal i s vysavačem v ruce. Nebyla to už nebezpečná hranice? Máte někdy strach předtím, než něco skočíte?
Tyhle věci mně nevadí. Backflip (salto vzad – pozn. red.) a tyto základní pohyby jsou to nejmenší, co se dá udělat. Já někdy skáču na vystoupeních přes čtrnáct ležících lidí a to je obrovský tlak na kolena.

A nepřijde strach, když uvažujete o zdolání nové překážky?
Když mi hlava začne pracovat, že se bojí, tak to nedělám. Protože ve stresu můžete udělat něco, co byste normálně neudělal. Je potřeba odhadnout svoje schopnosti. Musíte vědět, jestli na to máte fyzicky i psychicky.

Parkour je dneska vaše práce?
Já tomu tak nechci říkat. Práce jsou ty projekty, které kolem toho dělám, v tom peníze jsou. Trénink ale není práce. Mně nikdo nedá peníze za to, že si jdu zaskákat.

Nabízíte i oblečení ve stylu tohoto sportu. Navrhujete si ho sám?
Mně se nikdy nelíbila parkourová móda s těmi strašně širokými tepláky. Já se snažím tu módu posouvat, aby měla eleganci. Vymýšlím, jak by to mohlo vypadat. Baví mě to.

Kam to celé snažení chcete posunout dál?
Do parkouru teď přišla spousta lidí. Druhá věc je, jak je u toho udržet. To vše je třeba rozvíjet. Základ je, že lidi baví hýbat se, dělat salta. V Dánsku jsou běžné tělocvičny s trampolínami, kam chodí celé skupiny capartů ze školek. Vychovávají je k tomu, mají to zažité. V Dánsku mají výborné sportovce na trampolínách. Dělají věci, o kterých my si můžeme nechat jen zdát, protože tady k tomu nemáme podmínky. Kdyby se k tomu u nás přistupovalo stejně zábavnou formou, tak to může být v Česku hodně podobné. Už dnes vzniká obrovský prostor pro byznysmeny, kteří dělají trampolínová centra. Rostou jak houby po dešti. Protože všichni chtějí skákat a ještě stále není moc kde.

Gymnasté chodí brzy do důchodu, kdy jdou parkouristé?
To se uvidí, protože jsme první generace. Asi je to hodně individuální. Třeba fotbal a hokej mají profesionální zázemí, maséry, fyzioterapeuty. Vědí, jak pracovat se zraněními. Já si kolena ničil dlouhé roky a nikdo mi nic neřekl. Bylo by fajn, kdyby jednou i parkour měl takové zázemí jako fotbal a hokej.

Jak se vám líbí současná Jihlava?
Chybí tady parkourová hala. Snažím se na tom pracovat, ale je to těžké. Bylo by fajn tady v Jihlavě něco zanechat. Abych viděl, až se sem budu vracet, že je tady něco, na čem jsme makali.

Kde jednou chcete žít?
Teď zažívám zajímavé období, kdy ale nemám čas na svoji rodinu. Už ve škole mě zajímalo vědění o tom, jak člověk má být v pohodě a šťastný. Místo učení jsem chtěl diskutovat, co budeme dělat se životem a se světem kolem nás. Moje vize je mít jednou velkou rodinu. Vysnil jsem si bydlení v Itálii nebo v Řecku. Uvidíme.

Autor:

Nejčtenější

Příslušník StB se marně snažil překazit natáčení filmu Císařův pekař

Cisařův pekař

V zájmu dělnické třídy není vhodné, aby film Císařův pekař - Pekařův císař s Janem Werichem vznikl. Jeho ideová hodnota...

Dodnes mě děsí vzpomínka na provaz z šibenice, vypráví politický vězeň

Zemědělec, politický vězeň, traktorista a spisovatel Miloslav Růžička

Řadový dům z opuky stojí na náměstí ve Vilémově už tři sta let. Sedmdesáticentimetrové zdi v létě chladí a v zimě drží...

Jihlava vyhrála posedmé v řadě a na vedoucí Budějovice ztrácí jediný bod

Momentka z prvoligového duelu Jihlava vs. Kladno (modrobílá)

Jihlavští hokejisté si ve 24. kole první ligy poradili s Litoměřicemi 5:2 a díky sedmé výhře v řadě ztrácejí na vedoucí...

První liga: Kladno prohrálo s Kadaní, Budějovice a Jihlava uspěly venku

Radost jihlavských hokejistů

Lídr z Českých Budějovic si v 25. kole první hokejové ligy dojel pro suverénní výhru 4:0 do Ústí, druhá Jihlava uspěla...

Lidé si koupili nové byty, stavba ale kvůli insolvenci firmy PSJ stojí

Toto je pohled na budoucí Rezidenci Vrchlického, jež má sousedit s krajským...

Na místě bývalých Štefánikových kasáren v Jihlavě má vyrůst 63 bytů. I když už je většina z nich prodaných, práce ve...

Další z rubriky

Rodičky po císařském řezu zbaví lékaři bolesti zablokováním nervů

Nemocnice Havlíčkův Brod (5.3.2014)

Ženám po císařském řezu uleví v havlíčkobrodské nemocnici od bolesti novou technikou anestezie. Spočívá v zablokování...

Zámek v Třešti se na několik let uzavřel, Akademie věd ho nechá opravit

Na třešťském zámku se v jeho dlouhé historii vystřídala řada šlechtických rodů....

Liblice na Mělnicku a Třešť na Jihlavsku. To jsou dva zámky, které v Česku vlastní Akademie věd. Ten první před...

Plány na vězení před lety zmařili, teď je zámek srdcem Pacova

V expozici nově mají i kroje, které byly v minulosti pro Pacovsko typické.

Ještě krátce po roce 1989 byl pacovský zámek veřejnosti nepřístupnými kasárnami. Vojáci už ho ale dávno opustili a do...

Najdete na iDNES.cz