Jaké to tedy je, tančit každý den mezi kopyty žiraf? Jak oba přiznávají, čas od času to bývá adrenalin. „Žirafy jsou hodně lekavé. A když je něco vyděsí, začnou házet kopyty do všech stran. Musíme si je hlídat,“ vysvětluje Slepica, který u žiraf pracuje už desátým rokem, z toho šest let v olomoucké zoologické zahradě.
„Jednou jsme se takhle honili všichni čtyři ve stáji kolem stromu. Já jsem uhýbal před jejich kopyty a žirafáci byli zase splašení z toho, co se děje. Marek se na to díval zvenku a byl z toho poměrně vyděšený. Pak chvíli nechtěl mezi ně jít,“ vypráví dnes už se smíchem jednu z historek.
Jeho kolega Marek Dohnal přiznává, že mu tehdy při pohledu do stáje bylo poněkud ouvej. „Ale jak jste s nimi delší dobu, už víte, co dokážou a jak reagují. Třeba Pavlík vykulí oči a hned víte, že má něco za lubem,“ říká.
Podivín a zakomplexovaná konzerva, to je nejmohutnější Zuberi
Každý z trojice žirafích samců má jinou povahu. Například Zuberi je největší podivín. Návštěvníci jej poznají podle toho, že je nejvyšší, nejmohutnější a zároveň asi i nejvíc zakomplexovaný. „Je uměle odchovaný na flašce a vztah k člověku má větší. Klidně k nám přijde a nechá se pohladit,“ popisuje Dohnal.
A toho často zneužívají návštěvníci, kteří ho i přes zákazy krmí. „Už dostal třeba tatranky, brambůrky a dokonce i cukrovou vatu,“ nechápavě kroutí hlavou chovatelé.
Zuberi je i hodně náladový. „Od lidí pochytil kde co. Dokáže se nafouknout, nekomunikovat s námi. Prostě se urazí. Normální žirafa se bojí a utíká. Zuberi ne. Když nechce, vůbec s ním nepohnete,“ říká Slepica. „Je to taková zakomplexovaná konzerva,“ směje se Dohnal.
Ani za boha nechtěl ven. Trucování mu vydrželo tři roky
Zuberi proslul po svém příchodu do jihlavské zoo v roce 2013 i tím, že jako jediný ze tříčlenné skupiny žiraf odmítal chodit do venkovního výběhu. Vydrželo mu to dlouhé tři roky. Zlom nastal až vloni.
Přitom při snahách o nalákání ven zkoušeli chovatelé možné i nemožné. Nezabíraly ani oblíbené pamlsky, jako je listí z vrby nebo mrkev a jablka.
„Stál předníma nohama ve venkovním výběhu, ale zadní nohy měl uvnitř. Jako kdyby tam měl nakreslenou čáru, kterou prostě nepřekročí. Nakonec jsme ho trochu násilím vytlačili ven a od té doby s tím nemá problém,“ líčí chovatelé.
Podle nich za to může fakt, že byl uměle odchovaný člověkem. „Nebyl proto zvyklý chodit se skupinou ven. Je to zřejmě pozůstatek z té doby. Je rád v uzavřeném prostoru,“ domnívá se Slepica.
Manu je lekavec, Paul je nejdrzejší a cloumá s ním puberta
Žirafák Manu je lekavý ještě víc, než je na žirafu obvyklé. Do šarvátek se raději nemíchá a stojí opodál. Může za to zřejmě skutečnost, že ve své rodné skupině dostal „výprask“ od svého otce, který jej narazil na plot.
To Paul, kterému chovatelé říkají důvěrně Pavlík, je ze všech žiraf nejmenší, ale také nejodvážnější a nejdrzejší. „Musím říct, že puberta s ním pěkně cloumá. Málem nám tady Manua umlátil. Ze začátku to byly jen hrátky, ale pak už to nabývalo na intenzitě a museli jsme je od sebe oddělit,“ připomíná chovatel.
„Přitom Manu je daleko větší, silnější a měl by mít navrch. Pavlík ale zjistil, že na něj má, a využívá toho. Trochu nám Manua psychicky šikanuje,“ dodává Slepica.
Všichni tři žirafí samci by už mohli mít partnerky. Jihlavská zoo však zřejmě zůstane u mládenecké skupiny. „Zahrady jsou plné žiraf. Není kam dávat mláďata,“ vysvětlují chovatelé.
