Na Vánoce se však pětadvacetiletý zpěvák přesune ze světového velkoměsta domů, do malé vesničky Nové Dvory nedaleko Polné.
„Zcela upřímně mě New York očaroval a dovedu si představit tu žít i delší dobu. Ale doma je doma,“ říká v rozhovoru pro MF DNES Nekoranec.
Naposledy jsme spolu mluvili na začátku roku 2017, krátce po vašem vítězství v mezinárodní pěvecké soutěži Francesca Viňase v Barceloně. Je o vás od té doby větší zájem? Pomohlo vám toto vítězství v kariéře?
Ano, už je to skoro rok. Neuvěřitelné, jak ten čas letí. Bezesporu mi účast a vítězství v této soutěži pomohly dostat se do povědomí operních domů a lidí, kteří se zkrátka pohybují v hudebním světě.
Jak byste vůbec zhodnotil rok 2017 z pohledu své pěvecké kariéry?
Rozhodně jde o rok, který bych popsal jako ticho před výbuchem. Má léta jako člena operních studií Bavorské státní opery a Metropolitní opery jsou u konce a od září to začíná… a hned zostra! Conte v Lazebníku sevillském v opeře v německém Stuttgartu.
Petr Nekoranec Narodil se 25. února 1992 v Nových Dvorech u Polné. Zpěv začal studovat na Základní umělecké škole v Polné u Arnoštky Zemanové. Už v té době pravidelně vystupoval na koncertech. V roce 2011 absolvoval Střední odbornou školu pedagogickou v Čáslavi, v jejímž smíšeném sboru vystupoval často i jako sólista, a začal studovat na Konzervatoři Pardubice obor klasický zpěv u Jarmily Chaloupkové. V současné době intenzivně spolupracuje s renomovaným italským operním tenoristou a pedagogem Antoniem Carangelem. V letech 2014 až 2016 byl členem Bavorské státní opery v Mnichově a jejího operního studia, kde měl například titulní roli v Rossiniho opeře Hrabě Ory a představil se také v Brittenově opeře Albert Herring. Loni v listopadu získal Bavorskou uměleckou cenu. V současné době je frekventantem Lindemannova programu v newyorské Metropolitní opeře. Byl přijat jako první Čech. |
Máte za sebou více než rok coby frekventant Lindemannova programu v newyorské Metropolitní opeře. Co jste se za tu dobu o operním zpěvu dozvěděl nového? Kam vás studium posunulo?
Když se ohlédnu zpátky, tak mě Metropolitní opera opravdu inspirovala. Každým dnem se učit něco nového a to, co už mám zvládnuté a kvůli čemu jsem byl přijat, využít na 150 procent. Rozvíjet se je každodenní motto tohoto programu.
Mohl byste laikům přiblížit, co přesně znamená být frekventantem Lindemannova programu?
Na tuhle otázku je docela těžké odpovědět… V jiném rozhovoru jsem tento program přirovnal k tréninku atletů na olympiádu a asi bych u tohoto srovnání i zůstal. Každý den vás čekají studia jazyka, zpěvu, repertoáru… Ale to hlavní, řekl bych, je to, že máte každý den možnost vidět skvělá představení „Met“ a inspirovat se. „Met“ je také operní dům jako mnoho dalších, ne vždy je posvícení… Ale pro mě osobně to byly a jsou velmi podnětné dva roky. Samozřejmě máme jako členové programu možnost setkat se s docela neuvěřitelnými lidmi, jako například s rodinou Rockefellerových, Ann Ziff a mnoha dalšími. Tito lidé jsou největšími mecenáši umění, ale hlavně opery a hudby. Bez nich by tento program ani jiné podobné neexistovaly. Někdy si nás pozvou na své soukromé koncerty, abychom zazpívali. To jsou velmi krásné a nezapomenutelné chvíle.
Předtím jste působil v Bavorské opeře v podobném programu. Mohl byste je nějak porovnat?
Jediný rozdíl, který vidím, je kulturní. Americká kultura je... No, prostě americká. A musím říci, že mi vyhovuje.
Liší se vůbec operní zpěv a jeho studium různě po světě?
Neměl by se lišit. Smutným faktem však je, že se bohužel liší, a to někdy dramaticky. Tak, jak je svět zmatený ve všech oblastech lidského bytí, zpěv není bohužel výjimkou. Říkám si ale, že z chaosu se s trochou píle dá vždy udělat pořádek. Tady v „Met“ je trochu jiný přístup k pěvecké technice. Já a všichni mí kolegové jsme vybízeni k tomu, abychom zkoušeli různé pedagogy a vybrali si jednoho, kterému věříme a je pro nás hlas nejlepší. V tom je třeba rozdíl od mnichovského studia.
Jestli se nepletu, zmíněný program by vám měl příští rok končit. Už se poohlížíte, co budete dělat po něm?
Ano, tato část mého života končí a jsem moc rád a vděčný, že od září příštího roku mám kontrakt v opeře ve Stuttgartu – krásné role, prince v Rossiniho Popelce, Ernesta v Donizettiho Don Pasqualovi a již zmíněného Conte Almavivu v Lazebníku sevillském.
Jak budou vypadat vaše Vánoce? Jak dlouho se zdržíte doma na Vysočině?
Na Vánoce samozřejmě budu doma a už se moc těším. Sice to bude jen na tři dny, protože potom jedu navštívit svého italského učitele maestra Carangela do Itálie – takže se doma moc neohřeji, ale o to více se těším na krásné, nezapomenutelné Vánoce. Vážím si každé chvilky doma.
Chtějí po vás doma, abyste jim u stromku zazpíval koledy?
To víte, že ano. My zpěváci a hudebníci všeobecně si někdy připadáme jako „jukebox“, ale to k tomu patří.
Kdy vás budou moci slyšet zase někdy posluchači v České republice?
Tak hned po mém návratu 22. prosince vystoupím v Novoměstské radnici v Praze na vánočním koncertě Nachtigall Artists. Potom se v polovině června představím za doprovodu Vincenza Scalery ve Dvořákově síni Rudolfina ve svém sólovém recitálu „Lahůdky bel canta“. A uslyšíte mě i v rámci Prague Proms. Už se na všechny koncerty doma nesmírně těším.
Je ještě něco, co může mladého člověka, který déle než rok žije v New Yorku, přitáhnout do Česka?
Zcela upřímně mě New York očaroval a dovedu si představit tu žít i delší dobu. Ale je a vždy bude nejpříjemnější vrátit se domů. Ten pocit se nedá popsat, ale věřím, že čtenáři pochopí. Doma je doma.
