Jihlavská rodačka Kateřina Hebelková, která má na svém kontě řadu operních rolí, jako je Carmen, Popelka, Královna ze Sáby či Varvara v Janáčkově Kátě Kabanové, se stále ráda vrací na rodnou Vysočinu.
„Spíš než do Jihlavy jezdím na venkov za rodiči na chalupu poblíž Třeště. Tam, do přírody, se jezdím zotavovat a načerpat síly z ruchu velkoměsta,“ říká s úsměvem mezzosopranistka.
I letos zde bude trávit vánoční svátky. „I když jsme doma v rakouském Linci, snažím se, aby moje děti, kterým je deset a čtyři roky, znaly české tradice. Ale nejvíc mě těší, že se sejdeme celá rodina, včetně mého bratra a jeho rodiny. Pro mě jsou tyto chvíle svaté.“
Kateřina HebelkováDevětatřicetiletá mezzosopranistka, rodačka z Jihlavy. Trvale žije v rakouském Linci. Má dvě děti. Studovala na Konzervatoři v Pardubicích a od roku 1998 na Hochschule für Musik und Theatre v Mnichově. Působila v Mnichově, Linci, Dijonu či Freiburgu. Získala řadu mezinárodních ocenění, například první cenu v Mezinárodní pěvecké soutěži v Athénách či Bavorskou kulturní cenu. Aktuálně ji můžeme spatřit například v roli Carmen a Popelky v Národním divadle v Praze. |
Dorazit na Vánoce na chalupu se proto snaží za každou cenu. I když mívá zpravidla den před Štědrým dnem představení. „Jednou jsem jela několik tisíc kilometrů až z Francie, kde jsem vystupovala. Sice jsem zaparkovala auto před chalupou a hned šla k vánočnímu stolu, ale stihla jsem to,“ usmívá se.
Závěr letošního roku bude mít výjimečný. Po dlouhých deseti letech nebude mít pracovní povinnosti a bude mít volného silvestra. „Těším se, že tento den budu s dětmi,“ plánuje.
Popelka není chudinka bez sebevědomí
Podobně jako většina Čechů si ani Kateřina Hebelková nedokáže představit Vánoce bez pohádek. „Miluji je. Mám klasické české pohádky na DVD, a dokonce v mobilu. Když jsem v cizině daleko od svých blízkých a přepadne mě smutek, potají se na ně dívám,“ směje se sympatická žena, která je držitelkou řady hudebních ocenění nejenom v Česku, ale i v zahraničí.
Jednou z nejoblíbenějších pohádek mezi Čechy jsou Tři oříšky pro Popelku. A Kateřina Hebelková ztvárňuje od loňského roku tuto postavu na prknech Stavovského divadla v Praze, v Rossiniho opeře Popelka.
„Jak Popelku zahrála Libuška Šafránková, ve mně zanechalo obrovskou stopu. A jelikož i já jsem tmavovlasá, stejně jako ona, podporovalo mě to v přesvědčení, že Popelka nemusí být křehká blondýnka, která má míry 90-60-90. A rozhodně to není žádná chudinka. Podle mě má sebevědomí a svou hrdost, i když je to v ní potlačované,“ domnívá se a přiznává, že se kvůli svému názoru na charakter postavy občas dostane do kolize s režiséry.
Popelka, tak jak ji můžeme vidět ve Stavovském divadle, má moderní pojetí a spíše než z kouzelných oříšků těží ze záměny osob. Scénickou podobu jí dala maďarská režisérka Enikö Eszenyi. Popelka v tomto ztvárnění bydlí v přístavu v nákladním kontejneru. Na jevišti se také jezdí na kolečkových bruslích, hraje se hokej, ale objeví se tam i nablýskaná limuzína.
„Jsem zvyklá na moderní inscenace ze zahraničí. Mám tohle moderní pojetí ráda, i když občas trnu, jestli veškerá technika bude fungovat, jak má. Například do limuzíny nastupuji z prostoru pod jevištěm. A už se na zkouškách stalo, že se technika zasekla a mně byla vidět jenom hlava. Technici se smějí, baleťáci se smějí a já nevím, co dělat,“ vypráví příhody z jeviště.
Národní? Splněný sen
Vystupování v České republice - na snímku z jihlavského festivalu Hudba tisíců Mahler v roce 2013 - si váží. Roli Carmen v Národním divadle obrečela. "Tím, jak člověk žije dlouho v zahraničí, cení si toho daleko víc," připouští. "Je to, jako když se vrací z emigrace."
Rossiniho Popelka byla první práce pro Národní divadlo v Praze a také první velká práce na opeře v Česku. Dosud ji mohli znát spíše diváci v Německu, Rakousku, Francii nebo ve Španělsku.
Opera Carmen, kde účinkuje v titulní roli od letošního podzimu, je druhý titul, kterým se představila českému opernímu publiku. „Do Carmen se mi velmi hezky nastupovalo, měla jsem štěstí na skvělé kolegy. Sice jsem měla na nastudování jenom týden, ale jak už tu roli člověk zná, tak to není takový problém.“
Debut v roli Carmen měla v roce 2003 ve španělské Seville. Tedy v místě, do kterého je děj příběhu zasazen.
Účinkováním v Národním divadle se jí, jak přiznává, splnil sen. „Obrečela jsem to. Tím, jak člověk žije dlouho v zahraničí, cení si toho asi daleko víc. I to účinkování ve Stavovském divadle bylo výjimečné. Jako když se člověk vrací z emigrace domů,“ přiznává.
Vysněnou roli, na kterou by čekala, nemá. „Krásných operních rolí je celá řada. Některé, které jsem už nastudovala, bych si i ráda zopakovala. Já mám spíš vysněné režiséry a dirigenty, se kterými bych chtěla pracovat. To jsou mé mety. Mám moc ráda například spolupráci s režisérem Olivierem Tambosim.“
Vysoké cé, to je výzva
Týdeník 5plus2Každý pátek zdarma  Čtení o zajímavých lidech, historických událostech, nevšedních akcích z celého Kraje Vysočina. |
Má ráda i profesní výzvy. „Jsem mezzosopranistka s rozsahem několika oktáv. Ale třeba Goldmark napsal Královnu ze Sáby, kterou jsem zpívala, kde je vysoké C. Když vidím takovouhle partituru, je to jako kdybyste dodneška zvedali činku s 200 kilogramy a ta výzva je 250. Zatím mi to ale vždy vyšlo.“
Podle ní je to potvrzení toho, že výzvy jsou správné. „Já najednou díky tomu zjišťuji, že můj hlas má i jiné dimenze. Že i když mám určitý věk, pořád se mi otevírají další okýnka a zjišťuji, že to jde ještě dál.“
V nejbližších letech čekají Kateřinu Hebelkovou další zajímavé role. „Je to postava Kundry ve Wagnerově Parsifalovi, kterou příští rok zkouším v německém Chemnitzu, stejně tak Kleopatra, kterou bych měla za dva roky hrát v Dánsku,“ dodává.
Parsifal i Nabucco
Kateřina Hebelková bude i dál Popelkou. V lednu ji čekají další koncerty v Krakově. Pak se připravuje na již zmiňovanou postavu Kundry ve Wagnerově Parsifalovi a účinkovat bude i v opeře Nabucco, která bude uvedena v německém Heidenheimu. V srpnu se vypraví na hudební festival do Polska.
A co popřeje čtenářům do nového roku?
„Jednoznačně zdraví. To je ze všeho nejdůležitější. Dále bych si přála, aby byli lidé šťastní a spokojení. Také málo stresu a více lidskosti. Neměli bychom zapomínat na to, že si máme navzájem pomáhat a více se zajímat o ty druhé.“
