Nedávno zažil pocit absolutního štěstí na dně Macochy. Ví i, co je strach a úzkost, přestože dokáže přirozeně rozesmát své okolí. A od koho dostává Ondřej Šípek rady, aby zavolal filmovému režisérovi Filipu Renčovi, s nímž kdysi točil úspěšný film Rebelové?
Kdy míváte největší trému?
Když přicházím do situace, která je pro mě nová, neosahaná. Třeba když jsem poprvé moderoval akci Bezpečná nemocnice. Nebo když jsem uváděl roční besídku spojenou s moderní gymnastikou, kam chodí naše holky.
A to byla větší tréma než před premiérou v divadle?
Musím říct, že jo. Trému jsem měl také, když jsem uváděl svatbu naší trenérky gymnastiky.
Vy jsme moderoval svatbu?
Ano, najala si mě v dobrém úmyslu jako showmana, který to měl oživit. To jsem ještě nezažil. Nevěděl jsem, o co půjde. Spíš než moderovat jsem měl vést svatební hosty, aby se tam cítili dobře. Vůbec jsem netušil, co tam bude za lidi. Z toho jsem byl nejvíc nervózní. Přišlo jich sto a byla to různorodá společnost od hipíků přes manažery, doktory až k ajťákům.
To jste jim říkal vtipy?
Kdepak, já je vůbec neumím vyprávět. Většinou podělám pointu. A tolik se snažím, abych si je zapamatoval! Já spíš někoho rozesměju ve chvíli, kdy to nečeká. Tak to bylo i na té svatbě. Improvizoval jsem a glosoval, co se tam dělo. Snad se to povedlo. Ještě ale k té trémě. Mívám ji samozřejmě i v divadle. Třeba když hrajeme Shakespeara. Vím, že jakákoliv chyba tam znamená narušení koncepce. To bývají prekérní situace, z nichž se dá jen těžko vybruslit. Ale jsou kolegové, jako třeba Lenka Schreiberová, kteří jsou schopni vybruslit ze všeho. Ona je přímo krasobruslařka. Já moc ne.
Míváte někdy přímo strach? A nemyslím jen v divadle.
Samozřejmě mívám strach. Třeba i při běžné jízdě na kole. To jsem nikdy nemíval. Před pěti lety jsem si nedovedl představit, že bych jezdil s helmou. Dnes už si ji vezmu automaticky, když vidím některé agresivní řidiče v dnešní dopravě. Mám i jiný druh strachu, nebo spíš úzkost. Vůbec se mi nelíbí současný příliv uprchlíků. Obávám se, že ti lidé, co sem přicházejí, nám nic nepřinesou. Je to jen jejich pochod za lepší zítřky. Jsou z jiných kultur a jiných názorů. Nedají se předělat a já se nechci předělávat podle nich.
Bylo by dobré urovnat situaci v jejich domovských zemích. Pojďme k něčemu veselejšímu, absolutní pocit štěstí jste měl kdy naposledy?
Na dně Macochy. To byla úplně jiná dimenze připomínající amazonský prales. Obrovská skála, velká vlhkost. Nádhera. Nevídaný jev. Chvilky absolutního štěstí bývají malé.
Ondřej Šípek
|
Váš kolega Jiří Bartoška jednou mluvil o tom, že asi musí být pro málo známého herce ve zralém věku složité, když se ho třeba doktor zeptá, jaké má povolání. Ten herec nemá popularitu z filmů a televize a doktor ho nezná. Neví, že proti němu sedí herec. Je to složité?
Já s tím problém nemám. Říkávám, že v Jihlavě je nás spousta regionálních hvězd (směje se). Přece jen už jsem tady osmnáctou sezonu. Navíc tolik neprahnu po popularitě. Ale mám komické historky, jak mě lidé poznávají. Někdy mi to v Jihlavě pomáhá. Jednou jsem měl pěknou příhodu, když jsem si v obchodě kupoval cvakáček na nehty. A povídám prodavačce: Vy je tady máte drahý! Ale já si ho vezmu. A žena za pultem mi řekla: To vám dávají v divadle tak málo peněz, že si ho nemůžete dovolit? To jsem sbalil cvakáček, dal peníze a utíkal pryč. Trochu jsem se styděl.
Vy míváte narozeniny v době, kdy je v Karlových Varech filmový festival. Láká vás ten nablýskaný svět hvězd a červených koberců? Možná už jste tam byl v době, kdy jste hrál v Rebelech?
Samozřejmě jsem tam zatím nikdy nebyl. Mým velkým a tajným přáním je se festivalu zúčastnit. A ne jako řadový návštěvník, ale abych tam šel s plnou parádou po tom koberci na premiéru našeho filmu. Hlavně bych chtěl mít rozhovor s mým oblíbeným Markem Ebenem v pořadu Na plovárně. Nebo aspoň v rámci Festivalových minut. To bych si ale moc přál, jenže z Marka Ebena do té doby asi bude otec Fura.(rozesměje se).
Možná byste v termínu karlovarského festivalu mohl uspořádat jiný festival herců, kteří nehrají ve filmech. A taky tam rozprostřít červený koberec.
(směje se znovu) To je dobrá myšlenka. Já bych to udělal v Jeseníku, ať je to na druhé straně republiky. V Priessnitzových lázních bych všechny zchladil, protože to je potřeba k filmovému herectví. Aby se v ledové vodě probrali a nepřehrávali před kamerou.
A také aby si vážili toho, co mají.
Ano. Protože honba za seriály, což znamená za penězi, možná někomu vyhovuje. Mně ne. Já jsem typ člověka, který se nikam moc netlačí. Čekám, čekám a ono nic nepřichází. Jsem pohodlný, nejdu tomu moc naproti.
Líbí se vám herec Jim Carrey?
Ano, jeho herectví je zajímavé. Jeho filmy mi ale stačí vidět jednou. Třeba práci Kevina Spaceyho mám raději.
Vy mi trochu připadáte jako Jim Carrey Horáckého divadla.
Tohle já slýchám už několik let. Možná je to trochu i vizuální podobou. Lichotí mi to. Je to showman a dělá dobře svoji práci. On je ale někde úplně jinde než já. Na jednom filmovém serveru u mého jména někdo napsal, že mu připomínám herce a moderátora Jimmyho Fallona. Neznal jsem ho, tak jsem si ho vyhledal na internetu. A stal se mým oblíbencem.
Je pro vás těžší někoho rozesmát, nebo dojmout?
Určitě dojmout. Já mám problém, že když chci někoho dojmout, tak ho rozesměju. Jednou jsem přišel v závěru premiéry Našich furiantů jako četník, který to má celé uzavřít. Řekl jsem jen: Dobrý den. A všichni se začali smát, potlesk na otevřené scéně. Já ani kolegové jsme nevěděli proč.
Tenhle váš přirozený dar až někdo pořádně uchopí, tak to bude něco. O tom jsem přesvědčen. Ještě vám dává tatínek doporučení, jak se rychle proslavit? Jednou vám prý doporučoval, abyste to zkusil jako sportovní komentátor v televizi.
Vždy mě konfrontuje s tím, když někde vidí moje slavnější spolužáky Matěje Dadáka a Filipa Čapku. První hrál v Policii Modrava, druhý teď moderuje hobby magazín Polopatě. Něco jako Přemek Podlaha. To se mě pak tatínek ptá, proč tam nejsem i já. A radí mi, co bych měl udělat, abych tam byl taky. Vždyť oni nejsou o tolik lepší než ty, říká mi. Dostávám otázky, jestli se mi už ozval můj kmenový filmový režisér Filip Renč (Ondřej Šípek s ním před mnoha lety natočil filmy Rebelové a Válka Barev – pozn. red.). Moje partnerka Raduš mi zase radí, abych Filipu Renčovi zavolal, jestli něco netočí, že mám teď dovolenou. Ale ona to myslí v legraci.
Schopnost rozesmát okolí máte odjakživa?
Od té doby, když jsem byl na základní škole v hokejové třídě. Bral jsem to jako možnost úniku. Byl jsem menší, hubený. Nemohl jsem být ten hokejista-boreček. Tak jsem byl srandista a snažil se tím zařadit do společnosti urostlejších kluků. Také to už mělo tenkrát úspěch u holek. Hrál jsem levé křídlo.
Rád chodíte po horách. Prý jste měl jednou dramatický výstup na Sněžku?
Byla to skvělá dovolená v Krkonoších. Výstup jsme začali sice později, ale bylo krásně. Na vrcholu Sněžky jsme chtěli předat dárek našemu synovci, který měl zrovna narozeniny. V půli cesty na hřebenech nás dohnala tak hrozná sibérie, že jsme dárek předali ve stresu o dva kilometry dřív. V rychlosti na nějakém bludném kameni. Rychle jsme se vraceli. Kluk byl nakonec dole v kempu šťastný, že ten jeho narozeninový den konečně skončil. Od té doby už vím, jak se cítil Reinhold Messner na K2, když v posledním výškovém táboře viděl vrchol a nemohl ho zdolat. Na tu Sněžku jsme úspěšně vystoupali jinou trasou druhý den.
Na co pozvete diváky?
V minulé sezoně jsem dostal krásné příležitosti. Proto zvu na nádherné představení Merlin aneb Pustá zem, kde mám roli sira Mordreda. Tam se sešlo mnoho výborných věcí dohromady. Kolegové Lenka Schreiberová, Petr Soumar i Richrad Vokůrka to úžasně hrají. Když nejsem na jevišti, tak se na ně s potěšením a s obdivem dívám z portálu. Merlin je vážnější kus. Z jiného soudku je komedie Habaďůra, kde jsem se opět setkal s báječným Petrem Soumarem. My v Horáckém divadle musíme každou sezonu nazkoušet dvě nové komedie, jinak by nás diváci vyštípali.
