Když žárovku spolupracovník muzea Petr David přinesl, nevěděl, odkud by mohla být. „Našel ji na půdě. Přinesl ji, že by se nám třeba mohla hodit,“ pousmál se Josef Vaněk z agentury Dobrý den, která eviduje česká nej a muzeum rekordů spravuje.
Žárovka byla po dva roky v expozici vystavená. Popiska u ní nabádala návštěvníky, aby popřemýšleli, kde se tak velká žárovka mohla používat. Někteří návštěvníci se skutečně ozvali a své poznatky doplnili i třeba fotografiemi.
„Jeden z nich nám sdělil, že podobné žárovky viděl ve starých námořních majácích, kde umístěné v soustavě zrcadel, která jejich svit násobila, pomáhaly kormidelníkům při noční navigaci lodí,“ popsal Vaněk.
Další tip zas zněl, že žárovka mohla být součástí světlometů pátrajících za války na nočním nebi po nepřátelských letadlech.
Na elektrárnu si posvítili, když se vypnuly turbíny
Jak se ale nyní ukázalo, nic z toho nebyla pravda. Vysvětlení po dvou letech od pamětníků získal a muzeu ho prezentoval sám muž, který mu onu žárovku daroval. A je mnohem „obyčejnější“ než by se v porovnání s majáky a hledáním letadel mohlo zdát.
„Petr David zjistil, že tato konkrétní žárovka sloužila ve vodní elektrárně Sedlice na Pelhřimovsku ke spotřebovávání přebytečného proudu,“ tlumočil Josef Vaněk.
Když totiž obsluha dostala pokyn k odstavení elektrárny, vodní turbíny se ještě nějakou dobu setrvačností točily a proud vyráběly. Protože ho ale nebylo v tu chvíli už možné dodávat do sítě, musel se nějak spotřebovat.
„Než se tedy turbíny úplně zastavily, rozsvěcel tuto žárovičku s tak ohromnou spotřebou,“ dodal Vaněk.
A jak se taková žárovka dostala k Petru Davidovi na půdu? Zde je vysvětlení ještě jednodušší. Ve vodní elektrárně Sedlice na říčce Želivce totiž pracují členové jeho rodiny už po několik generací.
