Kalhov je malá vesnička, která leží zhruba v půli cesty mezi Jihlavou a Humpolcem. Dojet do ní však není v zimě zrovna nejsnadnější úkol. Obec, v níž žije něco málo přes sto obyvatel, totiž leží v oblasti, kde se nesmí na ošetření silnic používat chemické prostředky.
Asfalt proto pokrývá v posledních dnech souvislá vrstva ledu, v níž jsou vytlačené koleje od projíždějících aut. Jezdí se zde krokem. Konec světa, řekl by si leckdo. A právě v tomto místě provozuje svůj obchod Renata Manglová.
Na bílém štítě domu je připevněná cedule s nápisem „Potraviny Kalhov“. Na zeleném plotě kolem předzahrádky pak dvě reklamní plachty upozorňují na to, že kromě základního jídla lze uvnitř koupit i stáčené víno.
„Místní sem na něj chodí. Přijdou nakupovat, a když se jich zde sejde víc, tak jim uvařím kafe nebo načepuju dvě deci vína a oni si tady pak spolu chvíli popovídají, než se zase vrátí domů,“ vypráví mladá provozovatelka obchodu.
Pracovat v něm začala zhruba před dvěma lety, pod tehdejším majitelem. Tomu se však prodejna nerentovala, nezvládala se uživit. Proto se rozhodl, že ji pustí. Obchodu se v létě ujala Manglová.
„Nechtělo se mi nikam dojíždět. Navíc jsem tady svou paní,“ vysvětluje své pohnutky, proč se vydala na více než nejistou dráhu majitelky obchodu v malé vysočinské vsi, v níž žije 20 let.
Pultu dominuje stará váha, na níž se hmotnost zjišťuje pomocí kovových závaží. Na novější vybavení nejsou peníze. I tak se musela Manglová při rozjezdu podnikání zadlužit, splácí například auto, které k prodejně nutně potřebuje. Její objednávky totiž nejsou dostatečně velké na to, aby jí firmy všechno zboží dovezly.
„Musela bych dělat objednávky nad 10 tisíc, ale to tady neudělám. Objednávám asi tak za čtyři tisíce a pro zboží si jezdím,“ tvrdí prodavačka, která si prý za celou dobu, co krámek vlastní, nevyplatila mzdu.
„Vyplácím se víceméně pouze ve zboží. Beru si ho, aniž bych si ho platila. Sem tam mi samozřejmě nějaké peníze zbudou, když si potřebuju koupit boty třeba za sedm set, tak si je koupím. Ale že bych si třeba vyplatila osm tisíc, to neexistuje,“ vypráví žena, které je oporou přítel.
Ještě přibude pokladna na EET
K šetrnosti má důvod. Vyhlíží další výdaje. Od 1. března si bude muset kvůli elektronické evidenci tržeb (EET) pořídit novou pokladnu. Jde o investici v řádu tisíců korun. Přesto ji optimismus a nadšení do podnikání stále neopouští. „Pořád mě to baví. A když už jsem se do toho dala...,“ směje se.
Je jí ovšem jasné, že současná situace není na dlouhodobější žití. Proto by uvítala pomoc. Už nyní jí vychází výrazně vstříc Obecní úřad v Kalhově. Ten prodejně odpouští nájem za prostory a náklady na vodu, poskytl jí i dřevo na topení. Na provozovatelku tak zbývá pouze úhrada elektřiny.
Obec se svého obchodu nechce vzdát. Zejména kvůli starším lidem, kteří nemají tolik množností dojet si nakoupit jinam. „Na nějakou další finanční pomoc už ale nemáme,“ tvrdí starosta Zdeněk Dvořák.
Proto by jak Manglová, tak i vedení obce přivítaly, kdyby se na ně dostalo v novém dotačním programu, který vypisuje Kraj Vysočina. Ten chce rozdělit dohromady dva miliony korun na podporu prodejen s potravinami na malých vsích. Zatím však nemá jasné podmínky a pravidla. Vše by se mělo doladit během jara, v červnu pak budou program schvalovat krajští zastupitelé.
Žehrají i velcí
Renata Manglová z Kalhova je ovšem na vysočinském venkově výjimkou. Podnikatelů, kteří by zde měli vlastní obchod s potravinami, je minimum. Většinu tohoto trhu ovládají řetězce, nejčastěji sdružené pod hlavičkou družstva COOP. I ony však bojují o přežití svých obchodů.
„Dvě třetiny počtu našich prodejen vykazují hospodářskou ztrátu, v průměru je to 200 tisíc korun za rok na provozovnu,“ vypočítává Lubomír Martinů, předseda Jednoty Kamenice nad Lipou. Jím vedené družstvo provozuje 45 obchodů s potravinami. Loni jich bylo o šest víc a je pravděpodobné, že i během letoška se jejich počet sníží.
Své provozovny v loňském roce zavíralo i COOP družstvo HB. Naposledy v Hostákově nedaleko Vladislavi na Třebíčsku. Na provoz zhruba dvaceti dalších pak družstvu v kraji přispívají obce.
„Největší problémy s ekonomickou udržitelností a zachováním prodejen mají obce s 250 a méně obyvateli. Dílčí problémy však jsou i v obcích do 500 obyvatel,“ tvrdí Vladimír Stehno, předseda COOP HB.
„Pro dosažení kladných hospodářských výsledků by měl maloobchodní obrat činit 200 tisíc korun na jednoho zaměstnance za měsíc. Když nemá být prodejna ztrátová, musí počet obyvatel na jednu obchodní jednotku převyšovat 500 osob,“ doplňuje svoje zkušenosti Martinů.
Jednota Kamenice nad Lipou před časem oslovila své zákazníky, aby zjistila, podle čeho se při nákupu řídí. Kromě jiného tak zjistila, že ve vesnici s počtem kolem dvou set obyvatel pouze tři zákaznice pořídí celý nákup v tamní prodejně.
Oba předsedové nový grantový program Kraje Vysočina vítají, ale zároveň jedním dechem dodávají, že je nedostatečný. „Kvitujeme, že se konečně začalo něco dít. Samozřejmě přislíbená částka vzhledem ke stovkám obcí na Vysočině je naprosto minimalistická,“ tvrdí Martinů.
Trh nekřivíme, jde o sociální smír, tvrdí PacalKraj Vysočina letos poprvé pošle dva miliony korun na podporu malých venkovských prodejen. Podle náměstka hejtmana Pavla Pacala, jenž je zodpovědný za regionální rozvoj, jde o pilotní projekt. Pokud se ukáže, že obce o tuto podporu budou stát, bude Pacal chtít, aby se nejen na podpoře malých venkovských obchodů v budoucnosti podílel i stát. „Chceme, aby občanská vybavenost na venkově odpovídala dnešním standardům života,“ tvrdí. Podle čeho budete vybírat obchody v malých obcích, kterým kraj pomůže? Budete po nich chtít, aby vám prokazovaly svoji ztrátu? Jak jste přišli na částku 2 miliony korun? Proč by měly veřejné peníze pomáhat komerčním obchodům, které se nedokážou uživit samy? Nepokřiví krajská podpora trh? A ta hranice je jaká? Už je stanovená? A představa je jaká? A spodní hranici budete také stanovovat? Že by kraj řekl, že mu nestojí za to pomáhat udržet obchod v obci, kde žije třeba 100 obyvatel? Máte ambici zachránit každou prodejnu i v sebemenší vesnici? |
