„Paní, co bydlí pod zámkem a je švadlena, vždycky říká, že se ráda dívá do oken na náš strom, protože na něj dobře vidí ze své dílny. Dělá jí to radost,“ říká devětasedmdesátiletý Podstatzký.
Tentokrát však paní švadlena o atrakci přichází. „Výjimečně jedeme se ženou do Španělska. Máme tam malou vnučku, chceme si ji užít,“ vysvětlil.
Jestli si myslíte, že se na jih Evropy vypravili letecky, jste na omylu. „Pojedeme autem,“ rozhodli se manželé ze zámku.
„Vždyť nejedeme na druhý konec světa, jen kousek po Evropě. Budeme se se ženou střídat. Když se nám někde zalíbí nebo se výrazně zhorší počasí, přespíme v hotelu. Jednou jsme do Španělska jeli pět dní. Protože po cestě bylo mnoho krás,“ doplnil s úsměvem Jan Podstatzký. „Umíme si to užít. Už jsme v důchodu, tak kam spěchat.“
Ozdoby jen bílé a stříbrné
Jak šlechtic vzpomíná na Vánoce svého dětství na zámku v Meziříčí?
„No, byly krásné. Vlastnili jsme pilu a lesy, takže strom v salonu býval také čtyřmetrový – až do stropu – a pořádně nazdobený. Musel být jen v bílé a stříbrné, na to si tatínek moc potrpěl,“ uvedl pan Jan.
Scházela se celá širší rodina. Do Meziříčí přijížděli jeho bratranci. Maminčina sestra měla za manžela maďarského velvyslance v Praze.
Na Štědrý den bývalo u Podstatzkých jen studené pohoštění. „Samozřejmě ale všechno moc dobré. Rodiče nechtěli, aby kuchař musel ten den vařit. Naopak, aby si užil svátek večer doma v klidu s rodinou. To se týkalo veškerého personálu. Začínalo se tu v šest v podvečer. To ještě byl personál s námi, každý z nich dostal dárek. A pak odešli domů. Další den už byl normálně teplý oběd s polévkou, kaprem a vařenými brambory. Ne s bramborovým salátem, na ten si nepamatuju,“ říká majitel zámku, který stát v restituci jeho rodině navrátil.
Jaký nejlepší dárek si vybaví z dětských let? „Dostávali jsme kvalitní oblečení, knížky, hračky. A taky si vzpomínám na dva speciální, trochu bláznivé dárky, které nelze zapomenout. Vymyslel je tatínek, pečlivě nakreslil výkresy a naši velmi šikovní zaměstnanci na pile je vyrobili celé ze dřeva,“ naznačuje.
Nevídaná skluzavka
Jeden rok nechal otec Jana PodstatzkéhoLichtensteina dělat motokáru. Té si děti hned náramně užívaly. „První den jsme jezdili uvnitř po zámku. A pak samozřejmě venku, po nádvoří a terase,“ popisuje.
Jiný rok se mezi dárky zase objevila velká dřevěná skluzavka. Že by se o její instalaci děti dověděly dřív, se nestalo. „O Vánocích jsme samozřejmě v době příprav stromečku a dárků neměly my děti do té části zámku přístup. Salony před námi zamkli, aby bylo to správné překvapení. No a když se dveře na Štědrý večer otevřely, bylo to úžasné, ohromné,“ podotkl pan Podstatzký.
Skluzavka byla tak velká, že začínala v zadním salonu a děti na ní jezdily přes dvě místnosti. Klouzaly po speciálním filcovém koberečku.
„Jezdilo to náramně. Krom nás, šesti dětí, ještě přišli kamarádi z okolí, řádili jsme,“ netají se velkomeziříčský zámecký pán.
Místnosti, kterými skluzavka vedla, se musely vyklidit, aby se něco nezničilo. „Stála uvnitř do Tří králů, pak ji rodiče nechali dát ven,“ zavzpomínal.
První vánoce po emigraci
V roce 1948 rodina Podstatzkých z Československa emigrovala. Odešla v březnu. „Až do prosince jsme byli u příbuzných v Itálii. V prosinci jsme na zámořské lodi plné emigrantů zamířili do Chile. První zastávka byla v Neapoli a pak v Barceloně. Tam jsme slavili Vánoce. Tatínek ještě před cestou koupil malý stromeček. Udělali jsme si v kajutě malou oslavu. Na lodi se rozkřiklo, že máme stromeček, byli jsme jediní, tak jsme ho pak půjčili, koloval mezi rodinami s dětmi a dělal velkou radost,“ uvádí Jan PodstaztkýLichtenstein.
Na tradici mít na Vánoce stromek nezapomněli ani v Chile. „Tam je rovněž zvykem mít stromeček. Zahradníci je tam prodávali už tenkrát,“ říká.
Přesto nastal po emigraci rozdíl. „Značně jsme zchudli, a proto Vánoce nebyly už tak bohaté. Ale stromeček byl. A ještě jedna věc, která bývala už ve Velkém Meziříčí, nesměla chybět – cukrové pusinky, takové to bílé tvrdé cukroví. Mívali jsme je v Meziříčí na vánočním stromě. Maminka v Chile dělala zvláštní recept: jednu velikou pusinku plněnou ovocem a zmrzlinou. Bylo to moc dobré. A k jídlu jsme měli od té doby už skoro pokaždé krocana.“
Stromek přiletěl do pouště
S Chile si spojuje i tyto vánoční zážitky: „Ze Santiaga jsme se přestěhovali 500 kilometrů na sever. Byly tam jen takové mizerné borovice. Vždy jsme jednu nějak nazdobili. Pak došlo na další stěhování do pouště Atacama, kde měla jistá americká společnost velké doly na měď. Rodiče vedli klub těm Američanům, co tam pracovali. Bratr měl už tehdy pilotní zkoušky, letadlem ze Santiaga do pouště dopravil ve velké krabici vánoční strom. Všichni ostatní měli mizerné, umělé, jen my pořádný!“
Do Evropy se rodina vrátila v roce 1961 – do Mnichova. V roce 1967 se Jan Podstatzký-Lichtenstein oženil. Se ženou mají tři syny, jeden z nich se narodil přímo na Štědrý den. „Tak jsou u nás ta slavnostní jídla 24. prosince dvě. Polední narozeninové a večerní vánoční.“
Než se po pádu komunismu vrátil do Velkého Meziříčí, žila rodina hlavně ve Francii, Německu a Španělsku. Jan Podstatzký-Lichtenstein profesně působil v bance a jako manažer velké stavební firmy. Deset let pracoval pro Ottu Habsburského v době, kdy se utvářelo Evropské společenství.
„Otto jeden rok přišel 25. prosince k rodičům mé manželky na oběd. Přijal pozvání, měl moc rád dobré jídlo. A věděl, že tchán sám výborně vařil francouzská jídla. Opravdu excelentně se tam jedlo.“
