To, co vydržel Jarda Holík, by nikdo jiný nedal, tvrdí novinář Svoboda

Mezi novináři je skoro stejnou legendou, jako u hokejových fanoušků úspěšní čeští reprezentanti, o nichž dlouhé roky psal. A vlastně ještě pořád píše. Ačkoliv před prázdninami oslavil Alois Svoboda už 93. narozeniny...

Alois Svoboda (vpravo) psal o legendárních havlíčkobrodských hokejistech od jejich úplných začátků až po konec kariéry. Dodnes je schopný detailně popsat ty nejlepší zápasy takových hráčů, jako jsou například Jan Suchý či Jiří Holík (zleva). | foto: Eva Streichsbierová, MF DNES

Havlíčkobrodský patriot byl na začátku i na konci kariéry takových skvělých hráčů, jakými byli bratři Jaroslav a Jiří Holíkové, Josef Augusta či Jan Suchý.

„Novinářsky jsem je odchoval,“ usmívá se dlouholetý redaktor Svobodného slova a Československého sportu. „Sledoval jsem první krůčky všech těchhle kluků z Brodu. A jednomu jsem i trochu pomohl,“ prozrazuje Svoboda.

Tak schválně, který z bývalých reprezentantů vám vděčí za pomoc?
Jarda Benák. Byl to hrozně šikovný obránce. Já jsem se tehdy znal s trenérem Dukly Jardou Pitnerem a přesvědčil ho, aby se na něj přijel do Brodu podívat. A on opravdu dorazil a hned druhý den už se Benda hlásil v Jihlavě.

Poděkoval vám za to?
Jejda, mockrát.

Vždycky jste chtěl být sportovním novinářem?
Ne, plánoval jsem, že budu učitelem. Jenže za protektorátu jsme v Brodě založili basketbalový oddíl, přičemž já si tehdy vzal na starost dorostenky. Sehnal jsem jich asi dvacet a dařilo se nám. Během tří let jsem je dovedl až k titulu juniorských mistryň republiky. To o nich jsem začal psát nejdřív.

A pak už jste tužku z ruky nikdy nedal?
(usmívá se) Po válce jsem šel do Prahy studovat vysokou školu obchodní. Přitom jsem byl ale pořád v kontaktu se Svobodným slovem. Nakonec jsem v redakci trávil víc času než na škole, takže to nemohlo dopadnout jinak, než že jsem školu nechal a přijal nabídku z novin.

Nicméně jste se vrátil do rodného Havlíčkova Brodu...
Ano, to byla totiž moje podmínka. Že budu krajský redaktor pro Východní Čechy a Vysočinu.

Měl jste na starost pouze sport?
Ne, dělal jsem i zpravodajství. Všechno, co bylo potřeba.

Alois Svoboda

Dlouholetý havlíčkobrodský novinář se narodil v červnu 1922. Jeho články vycházely především ve Svobodném slově a v Československém sportu. Vždy pod novinářskou značkou „sal“. Jako sportovní redaktor byl na celkem osmi hokejových mistrovstvích světa a dvou zimních olympiádách – v Innsbrucku v roce 1964 a o čtyři roky později v Grenoblu. Dodnes přispívá do regionálních novin.

S vyhledáváním témat to tehdy asi nebylo zrovna jednoduché. Úplně všechno se psát nemohlo. Jak na tu dobu vzpomínáte?
Strašně rád. Je pravda, že s dnešní novinařinou se to srovnávat nedá. My jsme psali hlavně o tom, co se kterému podniku povedlo, kam všude svoje výrobky vyvezl a jaké jsou na ně ohlasy. Nic politického, žádné velké kauzy. Prostě jsme psali o takovém normálním životě měst a vesniček.

Dnes si všechny potřebné údaje novináři najdou na internetu. Vy jste se museli spoléhat pouze na sebe...
To je pravda, já jsem vždycky všechno navštívil osobně. První auto jsem si ale koupil až v roce 1965. Do té doby jsem jezdil na skútru a měl jsem dokonale zmapovanou část od Nového Města nad Metují až po poslední vesničku na Vysočině.

Popravdě si vůbec neumím představit, že bych dnes neměla k dispozici internet...
Však já vám to taky závidím. Všechny tyhle technické vymoženosti, o kterých nám se tehdy ani nesnilo. Já když jsem třeba jel na zimní olympiádu do Grenoblu, tak na deset novinářů připadaly jenom dva telefony.

To musela být slušná mela, když každý potřeboval volat po zápase či závodu do redakce...
Neskutečné. Prali jsme se o sluchátko, kdo se s Prahou spojí nejdřív. Nebyly žádné diktafony, měli jsme jen tužku a papír. Články jsme pak diktovali stenografkám.

Na kolika olympiádách jste byl?
Na dvou – v Innsbrucku a v Grenoblu. A taky na osmi mistrovstvích světa v hokeji. Měl jsem obrovské štěstí, že jsem mohl být u velkých událostí, jako byl třeba šampionát ve Stockholmu, kde naši dvakrát porazili Rusáky. To byl neskutečný zážitek. Kluci byli doma za národní hrdiny.

A když jste takhle jezdil po světě, byl jste dostatečně jazykově vybavený?
Moc ne. Musel jsem si vystačit s lámanou němčinou. Ale pozor, přesto jsem na olympiádě v Grenoblu dělal rozhovor s jednou z tehdejších skvělých německých lyžařek. Půlku jsem dal v němčině a zbytek rukama nohama. Hotová estráda. (usmívá se) Byl u toho Jean-Claude Killy (úspěšný francouzský sjezdař – pozn. red.) a strašně se smál.

Stalo se vám někdy, že by vám některý ze sportovců vynadal za to, co jste o nich napsal?
Ne, nikdy. Možná v duchu, ale jinak mě hlavně hokejisti celkem respektovali.

Legendární útočník Jiří Holík dokonce tvrdí, že tehdy žádný jiný novinář hokeji nerozuměl...
(směje se) Všichni tihle kluci jsou moc fajn. A já jsem rád, že jsme kamarádi.

Ale v novinách jste je kvůli tomu nešetřil, nebo snad ano?
Kdepak. Vždycky jsem psal tak, jak to bylo. Třeba o brodské hokejové ikoně Vencovi Chytráčkovi jsem jednou napsal, že byl nejslabším mužem zápasu. Ne všichni se mnou souhlasili, protože z těch všech na ledě byl pořád nejlepší. Jenže na jeho poměry to bylo slabé. Měl na víc. Však proti tomu taky tehdy nic neřekl.

Když už jsme znovu u brodských legend. Letošní rok byl zatím pro Kotlinu hodně smutný. Zemřeli jak Václav Chytráček, tak i Jaroslav Holík...
Jo, to bylo moc smutné období. Pro mě byl ale Jarda hrdina. To, co on vydržel do 72 let, to by nikdo jiný nedal. Vždycky byl k sobě hodně tvrdý, šel do všeho po hlavě a stál si za svým. Jak říkám, pro mě je to veliký geroj.

Obdiv si ale určitě zasloužíte i vy. Ve svém věku jste pořád aktivním novinářem...
No jo, ale ta technika je moje slabá stránka. Mám sice počítač, na kterém článek napíšu a pošlu ho e-mailem, ale stačí kliknout někam jinam a už nevím, co dál.

Myslím, že stejný problém mají i mnohem mladší redaktoři. A pořád píšete hlavně o hokeji?
Ano, dělám mládežnický fotbal a hokej. A stejně jako kdysi chodím na všechny zápasy osobně. Kolikrát tam stojím sám jako kůl v plotě. Mentálně mě ta práce pořád udržuje v kondici.

I jinak ale vypadáte čiperně...
Kdepak, každý rok je na mně znát. Vzhledem k tomu, že jsem v březnu musel odstavit auto, chodím všude pěšky a už mě dost bolí nohy.

Vy jste ještě před pár měsíci řídil auto?
Jasně. Ale teď už nemůžu, auto neprošlo technickou kontrolou. Hrozně mi chybí, všude je to pro mě daleko. Hlavně k doktorům.

Jiří Holík a Jan Suchý si vás před časem dobírali, že kvůli svému psaní jste dlouho neměl čas se oženit. Je to pravda?
Jo, trvalo mi to trochu déle. Každou sobotu jsem chodil na takový tenisový dýchánek, jenže jednou se nekonal, a tak jsem místo toho vyrazil na sportovní bál. No a tam jsem zašel na balkon za Miládkou a teď už jsme spolu 44 let.

A ani jeden z vašich synů po vás nezdědil sportovní vlohy?
Ne, na sport moc nebyli. Starší Karel dělá v Boleslavi v automobilce a mladší Jarda je revizní technik. S tím sportem je to u nás jako s hudbou. Všichni ji máme rádi, ale nikdo na nic neumí zahrát. (směje se)

Vraťme se ještě k novinařině. Vydržíte ji dělat do stovky?
Kdepak, možná skončím už letos na podzim. Já vím, že se budu rouhat, ale já už jsem toho dost odžil, a tak bych celkově mohl v klidu odejít. To bych si moc přál, abych umřel v klidu a rychle.

Napsal jste spoustu článků a řadu rozhovorů. Měl jste nějakého vyloženě oblíbeného respondenta?
Jejda, těch bylo. Třeba Vladimír Zábrodský (bývalý československý hokejista a tenista – pozn. red.). S tím jsem si dokonce jednou i zahrál tenis.

A jak to dopadlo?
Hrozně, dostal jsem dvakrát 1:6.

Zalitoval jste někdy, že jste přece jen nešel dělat učitele?
Nikdy. Novinařina mě naprosto uchvátila. Vždycky říkám, že aby mohl být člověk dobrý novinář, musí to být jeho koníček.

Legenda, co psala za salám

Kdykoliv se někde sejdou legendy havlíčkobrodského hokeje, nikdy tam nechybí legrace. Z rukávu sypou jednu historku za druhou. A když si náhodou nejsou v některých věcech jistí, sedí většinou opodál dlouholetý havlíčkobrodský novinář Alois Svoboda, který jejich příběhy dokončuje.
„Jo, na to se zeptejte raději jeho. Tomu je přes 90 let a na rozdíl od nás si pamatuje úplně všechno,“ smál se při jednom takovém setkání bývalý vynikající útočník Jiří Holík. „Ale jinak si na něj dávejte pozor, ne nadarmo se mu říkalo obecní bejk,“ dobíral si stále ještě aktivního redaktora.
Svoboda strávil s nejlepšími hokejisty tehdejší Československé republiky pěknou řádku sezon. Pravidelně s nimi vyrážel na světové šampionáty a dvakrát byl dokonce i na zimních olympijských hrách.
„O hokeji psal tehdy vlastně jenom on, protože nikdo jiný tomu nerozuměl. Já si ještě dneska pamatuju ty jeho titulky: Nad Kotlinou se stahují černé mraky,“ bavil se dál jeden z nejlepších útočníků československé historie. „Psal o nás pořád,“ dodal.
A právě touhle poznámkou vyprovokoval k reakci také dalšího legendárního hokejistu – Jana Suchého. „Ano, o Holících psal pořád něco, protože mu nosili salám. Já nenosil nic, tak mě ignoroval,“ obracel se na Svobodu naoko rozzlobený. „A ty mi to do smrti neodpustíš, že jo,“ reagoval na jeho výtku s úsměvem zkušený sporťák.
Vzájemné slovní pošťuchování se ale netýká jenom hokeje, patří i k rozpravě o rodině. „Já už mám pět vnoučat a dvě pravnoučata. Když se doma všichni sejdeme, tak nás je šestnáct,“ pyšnil se Suchý. „Já mám taky dvě pravnoučata,“ zareagoval okamžitě Svoboda.
Jenže bývalý vynikající obránce byl ten den v ráži. „Na to, kolik vám je, byste jich mohl mít víc,“ rýpl si, čímž znovu zapojil do hry i bývalého hokejového parťáka z Dukly Jihlava. „Však on taky mluví jen o legitimních, ty bokem nepočítá,“ rozesmál všechny Jiří Holík.