U morového sloupu v centru Jihlavy po dva dny a dvě noci tábořili účastníci happeningu Kempování na náměstí. | foto: Tomáš Blažek, MAFRA

Nezvyklý happening. Stany si aktivisté postavili přímo v centru Jihlavy

  • 4
Komu vlastně patří jihlavské náměstí? Co na něm lze a nelze dělat? Tyto provokativní otázky si položila skupina lidí, kteří se v Jihlavě zajímají o veřejný prostor.

Na dřevěném pódiu u morového sloupu na náměstí si postavili stany a dva dny a dvě noci zde kempovali. V noci si na grilovacím stojanu u pódia rozdělali oheň, ve dne třeba hráli karty a pozorovali reakce okolí.

„Proti čemu tady protestujete?“ přišel k pódiu usmívající se prošedivělý muž.

„Neprotestujeme proti ničemu. Chceme podnítit diskusi o stavu, využití a budoucnosti náměstí a také si vyzkoušet, jaké je strávit zde celé dva dny. Máme spoustu drobných postřehů, sepíšeme je a zveřejníme,“ vysvětlila Michaela Pacherová, iniciátorka akce s názvem Kempování na náměstí.

Ta podle ní vyvolala řadu témat k přemýšlení. „Na magistrátu si nevěděli rady s naší žádostí o povolení stanování na pódiu. Musela jsem vysvětlit, že je to happening pod hlavičkou Oblastní galerie Vysočiny, tedy umělecká akce – a toto dřevěné podiu je pro umělecké akce určené. Náměstí by mělo sloužit nám všem. Patří městu a město jsem přece i já jako občan. Jenže mně jako občanovi náměstí tak úplně nepatří. Jak to tedy je?“

Skoro nikdo tam nebydlí

Když performeři začali na pódiu stavět stany, byli během pěti minut na místě strážníci. Po vysvětlení, že akce je povolena, zase odešli.

„Pak vadilo, že jsme si pověsili mezi stromy houpací síť, protože na stromy nemáme povolen zábor. Tak jsme ji museli sundat,“ popsala Pacherová. Společně s ostatními poznala také noční život v centru, které až do rána křižují skupiny opilců.

„Na druhou stranu na náměstí už skoro nikdo nebydlí. Svítilo se snad jen ve dvou okolních domech,“ konstatovala iniciátorka akce.

Na nezvyklé kempování navazuje performance Jihlavská pupeční šňůra.

„Cílem je upozornit, že Jihlava je už dlouho město nás, co v něm žijeme. Vymlouvat se, že ji necítíme jako své město a její problémy se nás netýkají, dávno nemá cenu,“ míní Pacherová.