„Na identifikační kartičce mám všeobecná sestra. Je to trochu diskriminace,“ usmívá se Petr Janáček, který pracuje na urgentním příjmu havlíčkobrodské nemocnice. Tuto pracovní cestu si zvolil po vzoru svých dvou sester, s nimiž vyrůstal a které vystudovaly stejný obor.
Na škole měli s jedním kolegou kolem sebe šedesát dívek. „Byli jsme hýčkaní. Holky si chválily, že nejsou čistě dámský kolektiv. Na druhé straně ale nebylo jednoduché vydržet s tolika ženskýma. Když spustily, tak se to na člověka valilo,“ popisuje. Třeba když popisovaly, co si která kde koupila, tak ho to moc nezajímalo. Informace nechal jen volně proudit kolem sebe. Stejně jako různé drby.
Volný čas po škole trávil raději s jediným kolegou, zašli si třeba na pivo. Když po studiích nastoupil poprvé na chirurgii havlíčkobrodské nemocnice, končila právě noční službu jedna jeho budoucí kolegyně. „Byla první člověk, se kterým jsem se tam seznámil. Dnes jsme manželé a narodila se nám malá holčička,“ prozrazuje osmadvacetiletý muž.
Jak mu říkat? Bratře? Sestřáku? Pacientky mu říkaly bratříčku
Od začátku se potkával s tím, že si ho pacienti pletli. Považovali ho za lékaře. Vysvětloval jim, že je zdravotní bratr. „Byli rozpačití, jak mě mají oslovovat. Bratře? Sestřáku? Říkal jsem, ať mi říkají bratře. A hlavně pacientky mi říkaly bratříčku,“ směje se Petr Janáček.
I kolegyně na chirurgii byly rády, že mají mezi sebou muže. Mělo to prý jisté výhody. Třeba když slavil narozeniny, tak mu kolegyně přinesla svíčkovou ze zvěřiny včetně knedlíků.
„Byla to ale hlavně zajímavá práce, bavilo mě to tam,“ vzpomíná. V budoucnu by si chtěl vyzkoušet pozici záchranáře v terénu. Baví ho i současná rozmanitá práce na urgentním příjmu. Někdy přivezou sanitky člověka v ohrožení života, jindy to není tak vážné.
Škola s klukem ve třídě plné holek nepočítala
Jeden z dalších zdravotních bratrů byl kdysi za studií úplně sám mezi spolužačkami. Škola tehdy vůbec nebyla na chlapce zařízená. Neexistovaly pánské toalety ani šatny.
Zpočátku panoval samozřejmý ostych třeba při společném převlékání na tělocvik. Do roka si uvědomili, že jsou stejně všichni zdravotníci a nic nového na sobě vzájemně neuvidí. A zvykli si. Na jediného studenta se zpočátku chodila dívat jako na raritu i děvčata z ostatních tříd.
Když dostudoval, dostal se jako instrumentářka na operační sál. Název instrumentář totiž oficiálně neexistoval.
Zdravotní bratři se shodují, že jejich kolegyně mají odlišný způsob myšlení, jednání, chování. O práci žen-sestřiček mluví s respektem. Vědí, že jsou ošetřovatelkami, utěšovatelkami, matkami, partnerkami - prostě vrbami. Pacienti s nimi řeší problémy intenzivněji. Vyžaduje se od nich, aby byly ve všech situacích vstřícné, vlídné a usměvavé.
Vrchní bratr se nepoužívá, z chlapa je rázem vrchní sestra
O totéž se ale úspěšně snaží i „bratříčci“. Ti by uvítali, kdyby jejich profese získala i mužské pojmenování. Spojení zdravotní bratr nebo vrchní bratr se ale stále běžně nepoužívá.
Nejvíc zdravotních bratrů mají v jihlavské nemocnici. „Celkem je u nás šest stovek sestřiček, z toho přesně deset bratrů. Jeden z nich je dokonce vrchní sestra na kardiologii a zajímavé je, že není vrchní bratr, ale opravdu oficiální název je vrchní sestra, přestože je to muž. Máme také jednoho staničního, ten je na ARO,“ popsala mluvčí nemocnice Monika Zachrlová.
I v Pelhřimově mají muže na pozici vrchní sestry centrálních operačních sálů a centrální sterilizace. „A druhý pracuje na interním oddělení,“ popsala mluvčí nemocnice Petra Černo.
