Když začal nouzový stav, začal mít Prukner trochu více volného času, protože byl doma s dětmi. Kamarád mu tehdy napsal o fotografie staré Třebíče. A tak Pruknera napadlo, že na Facebooku vytvoří skupinu, kam bude fotky dávat.
Skupinu s názvem Virtuální muzeum staré Třebíče Prukner založil 21. března. Zjevně ťal do živého, neboť stránka o dávné i nedávné historii města po několika dnech zaznamenala nečekaně velký zájem.
Za pouhé dva měsíce od založení už měla 4 575 členů. Tedy těch, kteří nejen příspěvky sledují, ale také je na stránky skupiny přidávají.
„Mám z toho obrovskou radost, zjevně tady něco takového chybělo. I když virtuální muzeum nikdy nemůže nahradit muzeum skutečné. V časech koronaviru si rychle získalo popularitu asi i díky té náhlé izolaci, která nás týdny držela v bytech,“ míní Prukner.
Badatele mrzí hlavně asanace centra Třebíče
K zájmu o historii ho už v dětství přivedl dědeček. „Jsem patriot, náš rod je v Třebíči usazen už nejméně 250 let. Mrzí mě, k jakým proměnám došlo v Třebíči v osmdesátých letech minulého století při velkých asanacích,“ říká Prukner.
Hlavním předmětem jeho zájmu jsou 30. a 40. léta na Třebíčsku. O převážně květnových událostech roku 1945 napsal úspěšnou knihu Konec války na Třebíčsku.
Jako badatel také sbírá hmotné předměty. A některé jsou doslova velice hmotné. „Největší mé sbírkové předměty jsou tři přídavné nádrže z letadla Su-7 z Náměště nad Oslavou, jsou asi šest metrů dlouhé,“ usmívá se Prukner.
K dalším takovým kusům patří boční blatník a pásy z německého tanku Tiger II, které získal z Třebelovic, či osmdesátikilové kolo z německého tanku Panther...
„Mám rád věci s příběhem a souvislostmi. Plánovali jsme výstavu, která kvůli pandemii bohužel odpadla, tak jsem se začal dělit o své sbírkové předměty s ostatními alespoň virtuálně prostřednictvím fotek a skenů,“ popsal Prukner.
Konec války mohli zájemci sledovat on-line
Ve dnech 8. a 9. května publikoval na stránkách Virtuálního muzea hodinu co hodinu „on-line zpravodajství“, co se v těch dnech a hodinách roku 1945 dělo v Třebíči. „Dvě noci jsem kvůli tomu nespal,“ směje se Prukner.
Největší zájem na stránkách Virtuálního muzea zatím budí příspěvky z Třebíče sedmdesátých a osmdesátých let, tedy doby, kterou mnoho lidí ještě dobře pamatuje či zažilo. Takovými byly například série fotografií z třebíčské továrny ZMS (pozdější Uniplet či Elitex).
„Pracovala tam polovina mé rodiny. Z různých zdrojů jsem postupně publikoval 200 fotek souvisejících s tou fabrikou. Během jediného měsíce díky příspěvkům členů skupiny měli všichni lidé na těch fotkách jména,“ těší Pruknera.
Nedávno vymyslel motto skupiny: „Nesuďte chování našich předků. Uvědomte si, že oni nevěděli to, co víte dnes vy.“
