Švastalova limonáda Žďárka, které se lidově říkalo také „švastalka“, byla svého času velmi úspěšná.
„Takové lahve jsou sběratelsky velmi ceněné. Pro Žďár je to unikátní kousek,“ vyzdvihuje historik Regionálního muzea Miloslav Lopaur.
„Když si přečteme vytlačený název na povrchu skla, objevují se slova Čeněk Švastal a Město Žďár. Ve Žďáře trvala výroba limonád bezmála devadesát let,“ dodává.
Lahve připomínající tuto éru postupně z půd a sklepů zmizely, a když už se nějaká objevila, antikvář ji prý obvykle prodal za zajímavou sumu sběrateli do zahraničí. Muzeum dosud vždy přišlo zkrátka.
„Byl to malý zázrak, že jednu z posledních lahví nalezl Jaroslav Beránek, potomek slavné sklářské rodiny ze Škrdlovic, na půdě svého domu ve Stržanově (místní část Žďáru - pozn. red.),“ popisuje historik.
Drogista byl známou personou ve Žďáře i okolí
Čeněk Švastal byl známá persona nejen v městečku na Horácku. Stal se místopředsedou svazu sodovkářů, byl ve vedení města a také předsedou okresního starostenského sboru. Když v červnu 1928 přijel do města prezident T. G. Masaryk, byl Švastal jedním z těch, kdo k němu promluvil na tribuně na náměstí. A byl to on, kdo tehdy Masarykovi spontánně podal do náručí tříletou Evičku Neugebauerovou v kroji. Z této scénky vznikla slavná fotografie a následně poštovní známka.
Švastalův dům s červeným rakem ve znaku byl součástí Špalíčku, který až do velké asanace v 70. letech minulého století stával na horním konci dnešního náměstí Republiky v místech, kde je nyní parkoviště. „Špalíček byl blok čtyř patrových domů, z nichž ten poslední patřil od roku 1901 Čeňku Švastalovi,“ líčí Miloslav Lopaur.
Švastal si otevřel drogerii a spolu se zdejším lékárníkem Theodorem Chleborádem založili sodovkárnu. „Od roku 1909 byla výroba přeložena z lékárny do domu u Švastalů, kde v tradici pokračoval a provoz moderními stroji opatřil Václav Švastal (jeden ze synů - pozn. red.),“ popisuje historik.
Švastalovi vyráběli a dodávali několik druhů sodovky, sifonů, limonád a ovocných šťáv. „Kromě rodiny v obchodě a v sodovkárně pracovali další tři dělníci,“ říká Lopaur.
Hmatatelné vzpomínky po Švastalovi zmizely
Jenže přišel únor 1948. „Úspěšný podnik byl po roce 1950 znárodněn a výroba se stěhovala do jiných míst. Nejdřív do bývalé Krčálovy jirchárny u lávky u Libušína a na konci 50. let do areálu Amylonu (nyní Pamex a Penny Market - pozn. red.),“ zmiňuje historik pokračování výroby, která definitivně skončila v 90. letech.
Potomci zakladatele výroby sodovek žijí ve městě dodnes. „Můj strýc Václav se po znárodnění rodinné firmy stal vedoucím Amylonu,“ připomíná Čeněk Švastal, vnuk zmiňovaného drogisty. V rodokmenu je už sedmým Čeňkem v pořadí.
„Děda Čeněk byl pátý. Drogerii na náměstí už si moc nepamatuji, ale do sodovkárny Amylonu jsem chodil s bratrem na noční brigády, když byl v létě velký zájem o limonády,“ vybavuje si.
Hmatatelné vzpomínky během let nenávratně zmizely. „Zbořen byl Špalíček, po revoluci i Amylon. Osobně nemám vůbec nic, ani lahev, kterou nyní získali muzejníci,“ říká Čeněk Švastal VII.
