Pokladním často pomáhal přenášet košíky. Nebo rovnal a převážel prázdné vozíky. Když někdo zahodil účtenku na zem, shýbl se a odnesl ji do koše.
"Holky za pokladnama byly rády, že jsem pomohl. Pamatuju si, že některý byly ze Slovenska nebo z Ukrajiny. Ale to bylo ještě ve starý Bille, kterou postavili naproti přes ulici. Dnes je tam tržnice s hadrama," usmívá se Adamec mezi dvěma loky piva. To sice pije každý den, ale s desítkami to nepřehání. Jen výjimečně bylo vidět, že přebral přes míru.
Do hospod nechodí, na záchytce ho neznají
"Já nechci vypadat jako nějakej vejpitka. Když dopiju, jdu rychle vrátit flašku do automatu a chvilku si sednu na lavičku před obchod. A dívám se, co si třeba lidi koupili v akci a jak je to těší. Do hospod vůbec nechodím. Na záchytce mě neznají," gestikuluje.
V poslední době ale návštěvy svého druhého domova s červenožlutým logem omezil. Rozbolely ho totiž nohy. Musel na operaci a špatně chodí.
"Já už bych tam nevydržel stát jako předtím. Mně bylo vždycky v obchodě fajn. Kouknu se tam na lidi a přijdu na jiný myšlenky. Když je člověk sám furt mezi čtyřma stěnama jako trubec, tak je to na zblbnutí," říká Adamec.
Často oslovoval ženy - zákaznice. Některé po jeho první větě: "Jak se máte, paní?" zrychlily krok i s těžkými igelitkami v rukou. Jiné se s úsměvem zastavily, prohodily pár slov a třeba Adamcovi věnovaly pětikorunu.
Bral nás jako rodinu, říká bývalá pokladní
"Já mám pocit, že on nás Mireček bral jako rodinu. Cítí se tak nějak blaženě, když kolem něj pípají pokladny a může pomoci. Opravdu nám práci i usnadňoval," popisuje bývalá pokladní.
Billu kdysi musel její třiašedesátiletý příznivec na nějakou dobu opustit. Tehdy se cítil podvedený. Řetězec totiž z Jihlavy v roce 2004 na krátký čas zmizel, protože obchod na Havlíčkově ulici nevydělával podle představ šéfů firmy. A tak se Adamec přestěhoval o pár kroků dál přes silnici do Delvity.
Naštěstí pro něj Delvita po čase vyklidila český trh. A její místo v Jihlavě obsadila zase stará známá Billa. Přestěhovala se tedy z jedné strany ulice na druhou.
"To jsem byl rád, že se Billa vrátila. V Delvitě to nebylo ono," vzpomíná Bohumír Adamec. Z oblíbeného obchodu se vracívá do malého bytu, který tvoří jedna místnost. Žije tam sám. "Mám kamna na dříví, vodu jen studenou a záchod na chodbě. Ale mně to stačí. Lepší než abych byl bezdomovec," povídá.
Od bezdomovců, kteří se někdy scházejí na krytém parkovišti Billy, se vždycky držel dál. "Snažím se nepřipouštět si ty podivíny k tělu. Radí mi to i esenbáci, oni tam chodí kvůli krádežím," říká.
Obchody jsou pro něj místo pro seznámení se ženami
V obchodech trávil Adamec moře volného času už předtím, než do Jihlavy přišel první řetězec.
"Pamatuju si, že už v roce 1993 chodíval denně do bývalého řeznictví U Dvořáků v Mrštíkově ulici. Byl tam s lahváčem v ruce každý den skoro dva roky. Líbila se mu prodavačka. Obchody jsou pro něj místem pro seznámení se ženami. Ale nevím, jestli se někdy dostane dál, než že tam vozí vozíky a rovná košíky," míní Adamcův známý, který ho potkává již přes dvacet let.
Bohumír Adamec samozřejmě v supermarketu sleduje ceny. "Když vidím, že mají rohlík za dvě koruny, tak to si ho ještě koupím. Za tři už bych ho nevzal." A nemá rád obchodní centrum City Park. Tamní supermarket si ho nezískal. "Je to na mě moc obrovský a dlouhý, tam bych se ztratil," říká.
Když teď má bolavé nohy, zajde někdy raději do menšího Albertu na náměstí nebo do některé z večerek, kam to má blíž. V obchodě se ale snaží odstát si svůj čas každý den.
"Snad to ještě nějaký čas vydržím a nebudu muset mít francouzské hole, které mi doktor slibuje," přemítá a chmurnou myšlenku spláchne dalším lokem desítky.
Bohumír Adamec není schopen se sám o sebe postarat. Své omezení si ale uvědomuje a snaží se pečlivě plnit pokyny, které dostává od opatrovníka z radnice. Díky tomu má mimo jiné dostatek jídla a pravidelně vyprané prádlo.
V mládí pracoval u sedláka, pak se přiženil do Jihlavy
"Platí za mě i doktory. Za nimi teď často musím," vysvětluje.
Dříve žil daleko od mumraje velkých obchodů ve vísce Studnice u Telče. Pobýval i v Třešti. Pak se přiženil do Jihlavy, kde se i rozvedl a zůstal ve městě.
"Od šesti let jsem na vsi pásl husy a krávy. Později jsem oral s koňma, vytahoval s nima klády, nakládal vidlema seno. U sedláka se člověk nezastavil. Ve městě jsem pak šel na dráhu vyměňovat pražce a kolejnice. Taky jsem dělal na poště na hlavním nádraží," vzpomíná na svůj pracovní život.
A volný čas naplňuje i jinak než supermarkety. Třeba miluje pořady o zvířatech na televizi Prima Zoom. Nebo dodržuje zvyk, který ho naučili v dětství prarodiče. "Vždycky v neděli si lehnu hodinu po poledni do postele a pustím si v rádiu pohádku. Tak jsem naučenej," usmívá se.
