Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Mlýn přečkal válku i znárodnění. A dnes mele mouku tak, jako kdysi

  9:38aktualizováno  9:38
Řemeslo, které se dědí z generace na generaci, oprášil ve Střížově nedaleko Brtnice na Jihlavsku s pomocí rodiny František Křepela. Ten se na počátku devadesátých let rozhodl obnovit provoz mlýna, který u Střížova ve třicátých letech vybudoval jeho dědeček Karel Vidourek.

"Prvním předpokladem rozdílu je kvalitní surovina. Potom technologie zpracování, už dávno bylo napsáno, že všechno má svůj čas. A i ta mlynařina se nedá uchvátat," dodal mlynář Křepela. | foto: Petr Lemberk, MAFRA

Rodině původních majitelů byla budova mlýna vrácena díky restitucím komunisty zabaveného majetku v roce 1992. Z funkčního mlýna však po desetiletích komunismu zůstala ruina.

Fotogalerie

"Majetek nemovitý se vydával bez náhrady ve stavu, v jakém byl. Takže jsme začali se zdevastovanou budovou, kde místy chyběly i podlahy," vypráví František Křepela, vnuk zakladatele mlýna. Po dědovi mu ve mlýně zůstala jen váha decimálka a dřevěný rudlík.

"Jinak tu ze strojního zařízení nezbylo vůbec nic," dodal Křepela. Že se ve mlýně znovu začala mlít mouka, vděčí i své babičce, vdově po zakladateli mlýna, a zejména svému strýci. "V době restituce můj strýc, který byl vyučený mlynář a syn Karla Vidourka, šel do důchodu. Tak jsme na sebe mrkli, že bychom mlýn znovu zprovoznili," řekl Křepela.

Je mu 83 a nosí pytle s moukou

Strýc Karel Vidourek dodnes ve mlýně pracuje, v obchůdku s moukou i dalšími výrobky z ní. "Dnes je mu 83 a je schopen si hodit pytel na rameno a seběhnout s ním schody," dodal s úsměvem František Křepela.

Obnova mlýna však nebyla jednoduchá. "Byli jsme před rozhodnutím, jestli pořídit nové stroje. Tenkrát by to byla investice kolem deseti milionů. Anebo zkusit sehnat starší stroje a z nich mlýn poskládat. A vidíte sami, co vyhrálo, jsou tady stroje většinou předválečné, a meleme tím způsobem, jakým mleli naši dědové," vyprávěl při provázení mlýnem Křepela.

Poctivá řemeslná práce prvorepublikových strojařů je ve mlýně znát. V devadesátých letech už takřka muzejní exponáty střížovští mlynáři sháněli v zastavených mlýnech.

"V té době byla spousta mlýnů, ze kterých zbylo torzo, majitelé už nechtěli mlýn obnovovat a někteří byli ochotní stroje za rozumnou cenu prodat," vysvětlil nynější majitel mlýna. Předválečné stroje podle mlynáře navíc mají až neskutečnou životnost.

"Člověk musí smeknout před jejich konstrukcí a tím, jak jsou fortelně zhotovené. A nejsou až tak složité, aby se nedaly udržovat a opravovat. Pokud strojům dáte údržbu, kterou potřebují, tak se vám odvděčí bezchybnou funkcí," dodal.

"Tenkrát, kdybychom koupili nové stroje, musela by se hrnout výroba, abychom je zaplatili. Takhle můžeme mít větší radost z toho našeho řemesla a i po dvaceti letech z něj tu radost pořád mám," dodal. Znovu s rodinou mlýn uvedli do chodu v roce 1994. Ne vždy je však vše růžové a s úsměvem přiznává, že jsou chvíle, kdy by s tím nejraději praštil.

"V momentě, kdy začnete počítat hodiny, tak zjistíte, že by bylo možné se živit snáz, ale pak zpětně zase vidíte ten smysl, když si lidé mouku chválí," dodal. "Lidem přestává být jedno, co kupují. Přestože mouka u nás ve mlýně je dražší než v hypermarketech, tak lidem stojí za to sednout do auta, přijet k nám a nakoupit u nás," řekl mlynář.

Všechno má svůj čas. I mletí mouky

V čem je tedy rozdíl? "Prvním předpokladem rozdílu je kvalitní surovina. Potom technologie zpracování, už dávno bylo napsáno, že všechno má svůj čas. A i ta mlynařina se nedá uchvátat. V dnešní době se mele zhruba desetkrát rychleji, než se mlelo před padesáti lety. Ten rozdíl je poznat, kdyby nebyl, lidé k nám nebudou jezdit, a je jich čím dál víc," dodal s tím, že do mlýna dojíždí lidé z okruhu padesáti kilometrů.

"Někteří dojíždějí i z větší dálky, ale to už se pak domluví třeba celá vesnice a vyšle jednoho nákupčího," dodal.

Původní provoz vyhořel. Toho nového si dlouho neužil

Mlýn byl postaven v letech 1936 a 1937 Karlem Vidourkem, když původní mlýn v Doubkově, který je asi o kilometr níž v údolí řeky Brtničky, vyhořel. "Můj děda se po požáru rozhodl mlýn postavit na přístupnějším místě u silnice. Bohužel ho ale dlouho neužil, protože zemřel v září roku 1939. Bylo mu pouhých 32 let," zmínil Křepela s tím, že jeho babička na všechno zůstala sama se čtyřmi malými dětmi a přes válku tedy mlýn pronajala.

Další pohroma přišla v roce 1944, kdy nacistické jednotky SS v okolí zřídily střelnici a rodina místo musela opustit. Když se po válce vrátili domů, podařilo se jim objekt obnovit, byť na obou budovách byly velké škody. Mlýn se po válce ale znovu rozběhl, avšak ne na dlouho, v roce 1952 ho znárodnili komunisté a provoz zlikvidovali. V budově nejprve bylo skladiště obilí a později v něm zemědělské družstvo skladovalo krmné směsi. Mlýn zatím chátral.

Vrchol mlynařiny byl podle Křepely v předválečných letech. "Pak se pouze zvyšoval výkon na stávajícím zařízení. A to je ke škodě, naši dědové dobře věděli, kam se až dá zajít, nebylo to o technických limitech," dodal zkušený mlynář.

Do mlýna však je třeba stále investovat. "Pořád je co předělávat a vylepšovat, naposledy jsme udělali nové zásobníky na mouku, je to poctivá práce ze dřeva. Když děláte mlynařinu, musíte být taky trochu truhlář, trochu strojař..." dodal vnuk zakladatele mlýna.

Do mlýna v pantoflích

Ve mlýně nemají žádné zaměstnance, o chod soustavy strojů se stará pouze rodina.

"Jsme malý mlýn, děláme kolem deseti tun týdně, to je rozumné množství, které jsme schopni zabalit a prodat," dodal. A ve mlýně dnes s rodinou i bydlí.

"Je to velká výhoda, že do mlýna ráno přijdete v pantoflích, rozhýbete stroje a pak si uvaříte kafe. Pak je ale určitá nevýhoda v tom, že máte práci sice doma, ale vlastně spíš bydlíte v práci," porovnal klady a zápory své živnosti s tím, že alespoň v zimě si dopřává týden dovolené na lyže. "V létě je to horší, protože začíná sezona, i když mlynařina dnes není sezonní řemeslo, mele se pořád," dodal.

Z oken mlýna má kromě lesů a malebného údolí říčky Brtnice paradoxně výhled na žlutě rozkvétající lány řepky, které s mlýnem bezprostředně sousedí.

"Je to škoda, ale není nevratná, po roce se místo ní dá zasít něco jiného. Horší to je, když se projedete po dálnici, ta půda, kterou zabraly nové haly, je už v nenávratnu. Myslím, že mladší generace už pozná, že ta půda bude chybět. Je škoda, že toho nejcennějšího, co máme, jsme se takhle lacino zbavili," dodal prorocky.





Hlavní zprávy

Další z rubriky

Ilustrační snímek
Matka žáka základní školy dala facku učitelce, ta musela do nemocnice

Na učitelku zaútočila matka jednoho ze žáků v jihlavské základní škole Jungmannova. Kantorka po útoku musela na ošetření do nemocnice. Podle policie se...  celý článek

Psi v útulku v době, kdy jeho bývalý šéf už nezvládl osobní problémy,...
Soud na tři roky zakázal činnost útulku Ligy na ochranu zvířat v Třebíči

Okresní soud v Třebíči na tři roky zakázal činnost tamní pobočce Ligy na ochranu zvířat. Zařízení pro opuštěná zvířata totiž v minulosti dlužilo na zdravotním...  celý článek

Fotbal (ilustrační snímek).
Fotbalista při vesnickém utkání srazil rozhodčího k zemi kvůli penaltě

Kvůli zranění rozhodčího musel na Třebíčsku skončit sobotní vesnický fotbalový zápas I. B třídy mezi domácí Rokytnicí nad Rokytnou a klubem SK Pernštejn...  celý článek

Rodičovská v životopisu: Patří tam, nebo ne?
Rodičovská v životopisu: Patří tam, nebo ne?

Sehnat práci s dítětem se dá, jen se na to musí správně.

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.