Po studiích na konzervatoři se Miriam Chytilová vydala vlakem daleko od pražských televizních a filmových studií, kde byla do té doby jako doma. Už jako herečka známá v celém Československu přijala angažmá v Horáckém divadle.
Jak se rodačka z Prahy v roce 1986 ocitla v Jihlavě?
To bylo velmi jednoduché. Končila jsem studia na konzervatoři a divadlo v Jihlavě mi nabídlo angažmá. Já jsem do divadla chtěla a popravdě jsem chtěla na chvíli odjet z Prahy. Cítila jsem v tom jakési „dobrodružství“.
Jak na vás město na Vysočině zapůsobilo za minulého režimu?
V Jihlavě vládla velmi přátelská, až rodinná atmosféra. Bydlela jsem v hereckém domě, který byl přímo v centru. Takže jsem měla blizoučko do obchůdků i na náměstí. Bylo mi tehdy kolem dvaceti let a líbilo by se mi asi všude, protože jsem byla plná ideálů. Měla jsem celý život před sebou a spoustu času, protože jsem měla na starosti jen sebe. (usmívá se) Později, když jsem Jihlavou projížděla se svými tehdy malými dcerkami, navštívily jsme impozantní jihlavské podzemí. Moc jsem obdivovala, jak je centrum města krásně opravené. Dodnes když Jihlavou projíždím, cítím zvláštní mravenčení a sentiment. Jako když člověk potká svou první lásku.
Miriam Chytilová
Kolik času jste tehdy věnovala divadlu?
Každý den jsem byla na zkouškách. Měla jsem 28 představení za měsíc, takže se můj život točil hlavně kolem divadla. Neměla jsem televizi, takže jsem si ve volném čase buď četla, nebo trávila čas s kolegy. Mám ráda památky, ráda jsem chodila starými uličkami kolem náměstí. A moc ráda jsem také navštěvovala zoologickou zahradu. Byla tam jedna malá všetečná opice, která mi chtěla ukrást prstýnek. Dodnes cítím její malé pevné prstíky na své ruce.
S kterým režisérem vám spolupráce v Horáckém divadle nejlépe sedla?
Na to je těžká odpověď. Každý z nich byl jinak osobitý. Jen se jménem režiséra Palouše se pro mne váže jedna zajímavost. Režisér Karel Palouš má dva syny - také režiséry. Petra a Pavla. A já jsem jedinou herečkou, která u všech tří hrála hlavní roli.
Rok před vámi hrála v Jihlavě Lenka Chytilová, to byla jen shoda jmen?
Ano, jen shoda jmen.
S kterou kolegyní či kolegou jste si v Jihlavě nejvíc rozuměla?
Tehdy jsem nastoupila do divadla s Václavem Šumem a Janou Radoušovou-Kobylinskou, tak jsme většinu času trávili spolu. Také jsem měla moc ráda Janu Staňkovou, která měla v té době miminko, nebo manžele Forejtovy. Všichni jsme bydleli ve zmíněném hereckém domě, takže jsme měli k sobě pochopitelně trochu blíž. Pamatuji si i na Taťánu Schottnerovou, která byla v době mého působení takovým pilířem souboru, nebo na Josefa Kunderu, mého hereckého partnera.
Ve hře Oldřich a Božena hrála v roce 1987 v Jihlavě Jutu.
V Horáckém divadle jste hrála v Katu a bláznovi, Oldřichovi a Boženě či Panu Johanesovi. Kterou roli jste měla nejradši?
Mojí nejoblíbenější rolí byla Oldřichova žena Juta. Asi proto, že to byla velmi dramatická role, která byla pro mne jako mladinkou dívku velkou výzvou.
Jednou jste řekla: „Nastoupila jsem do Horáckého divadla. Toužila jsem po romantickém ideálu z hereckých memoárů, které jsem čítávala, jak si herec sbalí kufr a odjede do oblastního divadla. Tak já si sbalila batoh a vyrazila vlakem do Jihlavy. Byla to velká zkušenost, hrála jsem šest hlavních rolí za sezonu, ale do jisté míry jsem si tím odchodem z Prahy mírně ublížila. Najednou jsem byla daleko od režisérů v hlavním městě. Tenkrát byla jen pevná linka, na které člověk nemohl sedět celé dny. Takže když mě párkrát nezastihli, už jsem pro ně přestala být zajímavá.“ Takže to byl ten důvod, proč jste Jihlavu nakonec opustila a pak zde ani nedohrávala inscenace?
Dostala jsem nabídku z jiného divadla a já jsem vítala změnu – další dobrodružství. A to, abych dohrávala role, mi nikdo nenabídl.
V dětství jste byla Klárkou v seriálu Tajemství proutěného košíku. Tento seriál dokáže zaujmout i současnou „mobilovou“ generaci dětí. Čím to je?
Je to příběh reálných dětí, které si ještě umějí hrát - v lese, na stohu. Navíc zažívají velká dramata. Myslím, že scenáristka Markéta Zinnerová dokázala přesně vystihnout, co zasáhne malou dětskou duši.
Co ti kluci, kteří hráli v tomto seriálu s vámi? Jste ještě s některým z nich v kontaktu?
Vídám se s Františkem Srbem, který hrál Tondu (syna hajného v podání Josefa Větrovce - pozn. red.).
Ten už je asi od herectví daleko, co dnes dělá?
Máte pravdu, František pracuje jako elektrikář.
Vy jste stihla poznat spoustu vynikajících herců, kteří už dlouho nejsou mezi námi. Josefa Kemra, Ladislava Peška a další. Taky skvělé režiséry. Řekl vám někdo z nich něco, co vám uvízlo v paměti?
Měla jsem tu čest poznat při práci skvělého režiséra Evalda Schorma. Byla jsem osmnáctiletá dívka a on se šel podívat na konzervatoř na mé herecké přehrávky. Po nich mi řekl: „Hezká seš, talent máš. Jen si pamatuj, že nejtěžší bude u divadla vydržet.“ Až po letech jsem pochopila, o čem mluvil.
Jste vyhledávaná dabérka, vaším hlasem mluví třeba Rachel v seriálu Přátelé, kterou hraje Jennifer Anistonová. Jak se staráte o svoje hlasivky?
Nijak. Mám štěstí, že jsem zdravá.
Co vás v současnosti nejvíc zaměstnává?
Hraji divadlo a věnuji se dabingu jako herečka i jako režisérka. Mám štěstí, že mohu pracovat na krásných projektech, ať už na filmech, nebo seriálech.
Na jakých konkrétně?
Mohla bych doporučit seriály Mesiáš anebo Agent se Sachou Baronem Cohenem, u kterých jsem režírovala české znění pro Netflix. Potom několik kreslených seriálů pro děti, které běží v České televizi. Například Noddy detektivem. Dabovala jsem Jennifer Anistonovou v komedii Vražda na jachtě, která také běží na Netflixu.
Vy jste toho hodně natočila i před kamerou. Povězte, z které práce máte zpětně pocit, že je prověřená časem a stála za to?
Natočila jsem kolem sedmdesáti filmových a televizních rolí. Ráda vzpomínám na natáčení s režisérem Ludvíkem Rážou. Hrála jsem například dívku Šimonu ve stejnojmenné televizní inscenaci, která byla napsaná podle románu Šimona od Liona Feuchtwangera. Pak jsem měla ráda roli Zdeňky Havlíčkové – dcery Karla Havlíčka Borovského, kterou jsem hrála nejdřív v Divadle F. X. Šaldy a potom v televizní inscenaci v Československé televizi. Ta hra se jmenovala Dcera národa a napsal ji režisér Jindřich Fairaizl.
Jde některá z vašich dcer stejným pracovním směrem jako vy?
Obě dcery se věnují dabingu. A obě obdržely Cenu Františka Filipovského za dabing. Herecká práce je moc těší, občas mají malou příležitost v televizi, ale studují trochu „praktičtější“ obory, než je herectví.
Jak nejraději odpočíváte?
Miluji přírodu. Hrozně ráda chodím do lesa, v létě jezdím na hory, ale také poznávám nová města. Minulý rok jsem trochu cestovala. Nemám ráda drahé hotely a resorty, ale ráda poznávám, jak lidé opravdu žijí. Například na Sicílii v Palermu jsem byla doslova u vytržení z temperamentních prodejců, kteří zpívají, pokřikují, zkrátka jsou šťastní, dělají rádi svou práci. Založila jsem si na Instagramu stránku Miriam On the road. Abych inspirovala i jiné ženy, které mají třeba obavu cestovat. Myslím, že to není tak náročné, jak to vypadá, a pokud je člověk skromný a netouží po luxusu, může získat skvělé zážitky.
