Je jí čtyřicet, z toho jednadvacet let bojuje s psychózou. Jmenuje se Markéta Bednářová a žije v Náměšti nad Oslavou.
Deset let se pokoušela žít navzdory chorobě. Chodila do zaměstnání, pilně si tam budovala dobrou pozici a pravidelně se zas a znovu hroutila.
Teprve po deseti letech začala brát věci za ten správný konec. Postupně přijala naplno fakt, že je nemocná. Že život půjde jinudy, než si kdysi plánovala. A smířila se i s tím, že pracovat už nemůže.
Dnes je srovnaná se situací, o nemoci mluví otevřeně, beze studu, dokáže odpovídat na jakoukoli otázku. Už je sama sebou, byť cesta k tomuto stavu sebepoznání byla trnitá a bolavá.
"Najednou jsem měla v určitou chvíli potřebu se z toho vypsat. Dát zážitky a zkušenosti na papír. Byl to vlastně způsob terapie. S pomocí paní Libuše Horké vznikla knížka. Mé psaní mělo smysl, pokud jen jednomu člověkovi, který o sobě cosi tuší, ale přiznat si to nechce, pomůže otevřít oči. A uvědomit si, že sám před sebou neuteče," řekla autorka při křtu knihy Ve stínech za zrcadlem.
Při studijním pobytu v Bolzanu málem zemřela
Uskutečnil se v jihlavské psychiatrické léčebně. V Markétině drsně syrové, autentické výpovědi vyplouvá na povrch i to, že česká psychiatrie je podfinancovaná.
Markéta Bednářová se v rané dospělosti toužila naučit dobře německy a pak na základě toho získat práci. Němčinu odjela krátce po revoluci pilovat do severoitalského Bolzana (v provincii Jižní Tyrolsko se běžně mluví německy - pozn. red).
Po roce pobytu přišel zlom, první atak duševní choroby. Tak silný, že Markéta téměř zemřela.
Otec s bratrem se pro ni tehdy okamžitě vydali. To, co po osmihodinové jízdě autem do podhůří Alp spatřili, je donutilo bez odpočinku zamířit zpět do Česka.
"Otce šokovalo, co viděl. Jeho zdravá dcera, která nikdy netrpěla žádnou vážnou nemocí, řvala nesmyslné věci. Obličej měla smrtelně bílý s ohromnými kruhy pod očima a mrtvolným výrazem," vypráví v knížce Markéta.
"Nebylo mě možné ani na okamžik uklidnit nebo ztišit, přestože rodina paní Elisabethy už zavolala lékaře, který mně píchnul injekci s něčím na zklidnění. Zároveň upozornil na možnost, že moje potíže by mohly být projevem paranoidní schizofrenie," stojí dál v knížce.
Do léčebny jí převáželi ve svěrací kazajce
Otec s bratrem Markétu dovezli do Česka do nemocnice v okresním městě. Odtud ji sanitka transportovala ve svěrací kazajce do psychiatrické léčebny.
Následovala první hospitalizace, první návrat domů a první setkání s tím, že okolí na duševně nemocné pohlíží jako na ty, co mají cejch. Jedna z nejbolavějších zkušeností.
Taky první období smiřování se s tím, že bude muset brát po zbytek života léky. Ani tato fáze nebyla jednoduchá, Markéta je zpočátku odmítala. Než se dostavil další silný atak. A další sešup dolů.
Přes to všechno se nevrátila domů k rodičům na Vysočinu, ale díky své dokonalé němčině sehnala práci v administrativě ve velké automobilce u Prahy. Po čase se zhroutila a po delší nemocenské jí už dali najevo, že s ní příliš nepočítají. Zkusila pracovat pro strojírenský koncern v Praze. Konec ve firmě byl podobný.
Jen v Boschi byli fér, ti jediní jí podrželi
"Pak jsem nastoupila do kanceláře v jihlavském Boschi. Ti jediní mě podrželi. Řekli: až ti bude líp, vrať se, místo tu máš," vzpomíná na dobu před deseti lety autorka.
"Došlo mi, že před sebou neuteču. Podívala jsem se pravdě do očí a zpomalila, víc se soustředila na příčiny, na minulost. Dnes mám plný invalidní důchod. Za to, že se mi relativně daří být v rovnováze, vděčím své nejbližší rodině, sestře, manželovi, lékařům," říká.
Libuši Horkou oslovila vlastně náhodou, zda by jí nepomohla s finální podobou knížky.
"Před prací na knize jsem si myslela, že jsem otevřená a bez předsudků. V průběhu přepisování a upravování Markétiných textů jsem si musela přiznat, že jsem se v sobě v tomhle ohledu pořádně mýlila a že mám o čem přemýšlet," přiznává dnes Horká.
