Na Skalku dnes chodí obyvatelé Jihlavy odpočívat. Je to příjemné místo s dětským hřištěm obklopené zelení a lavičkami. Před 120 lety to ale byla též „prádelna“.
Také to dokazuje Ladislav Vilímek v rámci projektu I domy umírají vstoje. V jedné z knih přináší snímek pradlen na Skalce. Byly z nedalekého Merfortova statku, kdysi proslulého místa ve městě. Dnes už ho zná jen málokdo.
Hospodářství fungovalo v ulici U Dvora, kde bývala v nedávné době Oseva. V současnosti je tam hned vedle kruhový objezd pod Základní školou Seifertova.
Majitelem statku byl od roku 1834 Johann Nepomuk Merfort, člen jedné z nejbohatších jihlavských rodin v té době. „Naposledy statek držela Eugenie Nägeleová rozená Merfortová,“ prozradil Vilímek. V roce 1945 převzal konfiskovaný majetek národní správce František Pavlíček.
Skalka a popravčí vrch
Pak tam bydleli mimo jiné „esenbáci“, jak se tehdy říkalo policistům neboli příslušníkům Sboru národní bezpečnosti. Stav statku se pak prudce zhoršoval, postupně ho ubourávali. Nakonec z něj zbylo jen torzo.
Ladislav Vilímek sepsal i pochmurné události na blízkém popravčím vrchu, kde dnes stojí obnovený kříž. Je to oblíbený cíl vycházek, odkud je krásný výhled na Jihlavu. Dříve se ale lidé tomu kopci vyhýbali, jak jen mohli. Popravišti se říkalo Krkavčí kámen. Pro Němce to byl Ševcův kopec, dnes se tam říká Na Křížku. Kat tam kdysi usmrcoval i několik lidí najednou.
Za vraždy ke katovi
Třeba v červnu roku 1610 popravil na kopci mečem Jirga Stefana z Pístova, který zabil sekerou svoji manželku. Ve stejný den sťal pacholka sloužícího u Michala Stubíka. Ten se ke katovi dostal, protože probodl ze žárlivosti svoje děvče.
Dvojí poprava v jeden den tam byla i v srpnu roku 1624. Kat tehdy mečem ukončil život řezníkovy ženy Anny, protože zabila nevlastní dceru. Pak přišel na řadu kovářův syn Jakub ze Stonařova, který měl na svědomí několik krádeží.
Vznik proluky v Palackého ulici
Ladislav Vilímek popsal i historii již zmizelého domu na adrese Palackého 8. Stál v místech, kde je dnes v novější stavbě opravna obuvi, realitní kancelář a vedle proluka s hospodou. Vilímek správně připomíná, že současná proluka nevypadá příliš vábně. Kdysi v devatenáctém století tam v ještě stojícím domě postupně bydleli i podnikali cukrář a řezník. Ještě v roce 1956 měl tento dům odhadní cenu 185 tisíc korun.
„V roce 1963 pak byla provedena jeho generální oprava, kterou zajišťoval Městský stavební podnik v Jihlavě. Je krutým paradoxem osudu, že za pár let po generální opravě se ocitl na demoličním výměru. Ulice přišla o souvislou domovní řadu,“ posteskl si Vilímek.
Sirotčinec, dnes parkoviště
A vysvětluje také, proč se před lety objevila „díra“ v uliční řadě na Křížové ulici 14 naproti základní škole. Dnes je v této proluce placené parkoviště. „V roce 1892 se dům dostal do držení Theodora Höcka a stal se sirotčincem,“ přibližuje autor. Budova byla zbořena koncem sedmdesátých let minulého století.
Sirotčincem byl i sousední dům s číslem 12, který stále stojí a je v něm internát. Jeho nejstarším známým majitelem byl v roce 1425 Prokop z nedalekých Heroltic.
Koncem 19. století objekt patřil řádu sester boromejek, které se ujaly správy sirotčince. Boromejky byly násilně vystěhovány v roce 1950.
Autorovi knih před lety napsala jejich poslední místní představená, Miriam Bartončíková. Tehdy 25. září se sestry dozvěděly, že musí opustit Jihlavu a přesunout se do Albrechtic.
„S sebou jsme si nesměly více vzíti, jen to, co potřebujeme na cestu. V úterý nám k večeři nic nedali. Dvě vychovatelky převzaly naše děti a dvě slečny převzaly kuchyň. Pak nastalo balení. Církevní referent se přišel podívat, jestli toho nemáme moc zabaleného. V Albrechticích jsme našly nový domov,“ uvedla Bartončíková.
S bývalým sirotčincem je spojen i dům v Křížové ulici 18 vedle současného parkoviště. Dnes tam sídlí Soukromá střední umělecká škola grafická. V roce 1893 ho přestavovali manželé Emma a Richard Killianovi. Právě oni se zasloužili o výstavbu sirotčince v sousedství.
V roce 1931 už dům dnešní grafické školy vlastnil Richard Spitzer, ředitel Kosteleckých uzenin. Tomu patřil i vedlejší dům s číslem dvacet. „Po 15. březnu 1939 nastaly rodině Spitzerových zlé časy,“ zjistil Vilímek. Hned v dubnu museli dům opustit. Později je čekal transport do Terezína a následně do Osvětimi. Synové Spitzerových poznali i koncentrační tábor Dachau. Jejich matka nepřežila brutální režim v Osvětimi.
Jedním ze synů byl André Spitzer, který svoje válečné zkušenosti předával na besedách dětem ve školách. Vzpomínal i na první chvíle v Osvětimi. „Když nás holemi vyhnali z vagonu, pohled byl nesmírně tísnivý, všude reflektory, esesáci s vlčáky a kulomety. Nejhorší byl pohled na čtyři krematoria, která ve dne v noci chrlila dým,“ vzpomínal muž, který zemřel v roce 2012.
Připravuje tři knihy najednou
Ladislav Vilímek už dokončil třetí pokračování cyklu I domy umírají vstoje a pracuje na čtvrtém. Vedle toho připravuje samostatnou knížku o jihlavském židovském hřbitově, kde získal informace ke všem hrobům. Také dokončuje publikaci o Řehořovu. A těší ho, že knížky o Jihlavě pomáhají k rozvoji zdravého patriotismu.
„Tak by to mělo být, obyvatelé by měli být hrdí na svoji Jihlavu. V některých domech mají části knih i vyvěšené, když se tam píše o nich. To se mi líbí. Lidé mi i posílají dopisy a fotky,“ popisuje. A stále tráví hodně času v místním archivu.
Ve třetí knize představí již zmizelé domy například z ulic Žižkovy, Srázné a Na Stoupách. Materiálů už má minimálně na další čtyři publikace.
