Když se s ním před pár týdny loučili v rodné portugalské zoo Sánto Inacio, dali mu na cestu jasný vzkaz: Přišel čas na nový domov a vybudování nové rodiny. A stejná očekávání vládnou i v cíli jeho více než 2 600 kilometrů dlouhého putování.
„Přijel k nám na základě doporučení koordinátorky chovného programu. Chceme s ním totiž obnovit chov tohoto druhu u nás,“ říká mluvčí jihlavské zoologické zahrady Martin Maláč.
Do Česka dorazil mladý hrošík ještě jako Mendes, ale chovatelé ho zde rychle překřtili na Pedra. Zaujmout má místo téměř čtyřicetiletého samce Tatošiho, který loni kvůli svému pokročilému stáří uhynul.
„Jsme rádi, že jsme nového samečka získali poměrně rychle. Jsou docela vzácní, protože se jich v porovnání se samičkami rodí velmi málo,“ vysvětluje Maláč.
Puberta ho teprve čeká, zatím je to roztomilé hroší děťátko
V chovu má jihlavská zoologická zahrada ještě třicetiletou samičku Terezku a její dceru, sedmiletou Tofi. Než se však sblíží, musí Pedro dospět.
„Je ještě mladý, pár měsíců po odstavení od matky, takže v jakémsi prepubertálním věku,“ konstatuje mluvčí.
S novým prostředím ve výběhu za expozicí guanak a nandu Darwinových se hrošík sžil rychle. A návštěvníci zoologické zahrady jej poznají na první pohled. Je totiž o polovinu menší než dvě samice.
„Už od pohledu je velmi roztomilý a také zvídavý. Zkrátka je to ještě takové hroší děťátko. Myslím, že si hned získal srdce návštěvníků,“ říká Maláč.
V Jihlavě mají hrošíky liberijské od roku 1987 a je to jedna z mála zahrad, kde se tato vzácná zvířata podařilo úspěšně odchovat.
Váží méně než zebra a umí sprint
Hrošík liberijský je nejmenším zástupcem čeledi hrochovitých. Žije skrytě v pralesích Západní Afriky. Zprávy o něm byly dlouho považovány za výmysly. Jeho existenci se podařilo vědecky dokázat až v roce 1914.
Přitom boří takřka všechny mýty o hroších. Váží sotva pětinu hmotnosti svého obrovského bratrance. Dorůstá výšky kolem 80 centimetrů a váží obvykle kolem 250 kilogramů. To i zebra s 300 kilogramy je proti němu těžší.
Ani tituly neohrabaný či pomalý těmto hrošíkům nepatří. Zvíře je dokonale uzpůsobeno pohybu v pralese. Má poměrně malou hlavu, svažitou příď těla a úzká chodidla s redukovanou blánou mezi prsty. Nemá tedy problém ani s příkrým svahem nebo úzkou lesní cestičkou.
Žije převážně v mokřadech a bažinách, ale většinu času tráví na souši. V noci se potuluje po svých stezkách, ve dne se skrývá v bažinách nebo dutinách na březích řek či ve zvětšených norách jiných zvířat. Je i poměrně rychlý. Prohnat se může až třicetikilometrovou rychlostí.
Nejraději si hrošíci liberijští v jihlavské zoologické zahradě pochutnávají na čerstvé zelené trávě. „Spasou zkrátka vše zelené, na co přijdou. A nepohrdnou ani ovocem a zeleninou,“ doplňuje Maláč.
