Blažíčkova vnučka Naděžda Blažíčková Horová na výstavě obrazů svého dědečka ve slavkovické škole. | foto: Jiří Bárta, 5plus2.cz

Malíře zaskočil „jeho“ obraz ve starožitnictví. Odhalil pak padělatele

  • 1
Před 130 lety se ve Slavkovicích, místní části Nového Města na Moravě, narodil Oldřich Blažíček. Stal se významným malířem krajinářem. Při odhalení pamětní desky historiky z jeho života, které vůbec nebyly nudné, vylíčila jeho vnučka Naděžda Blažíčková Horová.

„Byl to veselý člověk, plný optimismu, totéž platilo o jeho tvorbě. Hudební skladatel J. B. Foerster řekl, že Oldřich Blažíček byl malířem radosti. A skutečně celý život rozdával radost,“ zavzpomínala na svého dědečka, uznávaného krajináře, Naděžda Blažíčková Horová.

I ona byla před dvěma týdny u toho, když jejímu předkovi odhalili v rodných Slavkovicích, místní části Nového Města na Moravě, pamětní desku od akademického sochaře Zdeňka Hoška.

Před starou hasičskou zbrojnicí, poblíž které kdysi stával Blažíčkův rodný domek a kam byla nyní umístěna deska, přidala několik zajímavých střípků z malířova života. A vůbec nešlo o suché akademické historky.

Byla mezi nimi i jedna neradostná. V roce 1935 Blažíček odhalil padělatelskou dílnu. „Dědeček sbíral keramiku, a tak chodil po starožitnostech. Jednou viděl ‚svůj‘ obraz, ale nebyl jeho. I za mnou chodí lidé, kteří mají falzum, někdy dost dobré,“ vypráví Naděžda Blažíčková Horová, jejímž oborem jsou dějiny umění.

Padělateli bylo sehrané duo krejčího a neúspěšného malíře

Nastalá situace Oldřicha Blažíčka zaskočila, a tak se pustil do pátrání. Coby profesor pražské techniky a uznávaný malíř měl zájem na dopadení padělatelů. Svoje podezření také ohlásil policii. Ta nakonec přišla na sehranou dvojici podvodníků - Antonína Kratochvíla ze Žižkova a Arnošta Smetanu z Nuslí.

„Tito dva pánové, jeden krejčí a druhý vystudovaný, ale nepříliš úspěšný malíř, se spolu domluvili,“ líčí Blažíčková Horová. Krejčí Kratochvíl chodil po významných umělcích, říkal jim, jak je obdivuje a nabízel jim své služby. Na oplátku požadoval, aby mu místo placení věnovali některé z děl.

„Přišel i za dědečkem, nabízel mu, že mu ušije oblek. Dědeček ho odmítal, že má svého krejčího. Opakovalo se to asi třikrát a nakonec krejčí přišel na techniku s hotovým kabátem. Dědeček nechtěl zůstat nic dlužen, krejčí chtěl jeden malý obrázek s věnováním. Právě tento obraz se pak v prodeji objevil mockrát i s věnováním,“ poukazuje malířova vnučka.

Malíř Smetana pak originály rozmnožoval a prodával. Podle dobového tisku policie objevila dílnu s osmdesáti různými padělky olejomaleb a asi tisíc grafických padělaných prací.

I tato zatím nepříliš známá kapitola z Blažíčkova života se objeví v nové monografii, která by měla vyjít letos koncem roku, nebo začátkem příštího.

Dědeček s velkým D, který vyrobil divadlo, loutky a vymýšlel hry

Oldřicha Blažíčka podle jeho vnučky kromě nesporného talentu od pánaboha provázela také píle a vytrvalost. „Dědeček namaloval ke dvěma tisícům obrazů. Byl velmi pilný, žádný den kromě neděle nemohl být bez práce. Byl vychováván ve víře, přenášel to i do tvorby, maloval i interiéry chrámů, z nichž vyzařuje klid a síla víry,“ míní.

Týdeník 5plus2

Každý pátek zdarma

5plus2

Čtení o zajímavých lidech, historických událostech, nevšedních akcích z celého Kraje Vysočina.

Naděždě Blažíčkové bylo jedenáct let, když její dědeček zemřel, přesto si na něj velmi živě pamatuje. „Portrétoval pouze příbuzné a přátele, ne na objednávku. Mě s bratrem chtěl jako malé děti hrozně moc portrétovat. To se nám samozřejmě vůbec nelíbilo, protože jsme se při tom nesměli hýbat,“ přidává další historku.

„Můj bratr, když už nechtěl sedět, v nestřeženém okamžiku rozmazal oči z portrétu. To byl dědeček nerad a o to déle musel můj bratr sedět, aby dědeček dílo dokončil,“ dodává se smíchem.

Jinak to byl v jejich očích dědeček s velkým D. „Vyrobil nám loutkové divadlo se všemi technickými parametry, kreslil kulisy, nábytek, asi sto loutek, s tátou vymýšleli různé hry. Pamatuji si třeba tu o králi Papalovi, protože jsme špatně jedli,“ vybavuje si.

V malování nikdo z rodiny nepokračuje. „Můj otec sice chtěl malovat, ale otec mu to nedovolil, že to nebude dělat dobrotu. Chtěl být ilustrátorem, nakonec dělal dějiny umění, věnoval se baroku. Já si vybrala stejný obor, ale 19. století, to je po všech stránkách moje láska: i v hudbě a literatuře,“ zmiňuje bývalá ředitelka sbírky 19. století, která pro Národní galerii pracovala bezmála 50 let.