Po jak dlouhé době jste si zahrál naživo?
Mám štěstí, že část repertoáru hraji v mateřských školách, když to budova školky i přísné hygienické podmínky umožní. Vystoupil jsem třeba ve školce, kde mají více pavilonů. Vždy jsem musel složit a rozložit scénu a pak se přestěhovat do sousedního pavilonu, aby se děti nepotkávaly. Měl jsem od nich určitou vzdálenost, při manipulaci jsem dodržoval hygienická opatření.
Práce jste měl přesto asi výrazně méně?
Například v listopadu jsem měl hodně výpadků, akce se rušily ze dne na den. Nebo jsem někam volal, jestli to platí, oni mi řekli, že ano, ale na místě mě odmítli. Nastávaly všelijaké situace. Během prosince jsem mimo plán získal tři představení. Na to, jaká je v kultuře situace a někteří kolegové mohou jen sedět doma...
...nebo změnit profesi. Rozvážet balíky nebo za kasu do supermarketu jste nemusel?
Nemusel. Vyráběl jsem také loutky, které dělám normálně jen pro sebe. Vytvořil jsem i obrovskou mechanickou ptačí hlavu pro jedno divadlo, loutky na zakázku pro film či jako dárek.
Je to výrazně jiné hrát před prázdným hledištěm, kde seděli pouze organizátoři a představení snímali technici, kteří jej živě přenášeli na YouTube?
Hrálo se mi dobře. Oprášil jsem pohádku O zlaté rybce. Je to strašně zajímavé, ale já ty diváky cítil. Ne tak adresně, jako když sedí v hledišti, ale cítil. Když hraju ve školce, děti začnou fungovat jako celek. Když to herec vnímá, může jim hrát představení na tělo. Tady sice nevznikl tento pocit, ale vnímal jsem koncentrovanou pozornost. Buď to bylo kouzlo sálu, nebo stačí k pozornosti technici a kolegové, kteří hráli po mně.
Jste rád, že se organizátoři rozhodli Ostrov pohody uspořádat alespoň online místo toho, aby tradiční akci rovnou škrtli?
Hrozně moc si toho vážím, je to skvělé. Divadelníci z jihu Čech, kteří hráli po mně, říkali, že měli za celý prosinec pouze tři představení. Je to trošičku o finanční podpoře, ale hlavně i o lidské podpoře, kdy si člověk uvědomí, že ta situace, ve které se kultura ocitla, není lidem jedno. Proto letošní Ostrov pohody vnímám jako krok podpory, která se nedá vyčíslit.
Během lockdownu jste přišel s nabídkou, že si lidé mohou koupit vaše představení za 150 korun. Zafungovalo to?
V podstatě ano. Díky tomu jsem měl aspoň nějaký příjem. Ozvala se mi třeba i firma, pro kterou jsem měl mít živé představení a která si místo toho odebrala nějaké záznamy inscenací. Takto se zachovala i některá města či další organizátoři. Uvědomuji si, že záznam není jako živé divadlo. Vnímám hlavně to, že mě někteří lidé chtěli podpořit, i když z toho neměli takový zážitek, jako když se vypraví do divadla, zhasne se, nasvítí se scéna a vstoupí živí herci. Každé živé představení je jedinečné. Ale měl jsem na záznam zajímavé ohlasy: třeba od rodičů autistického dítěte, které do divadla vzít nemohou. Takhle si s ním doma hru krásně užili. To jsou jiné, nečekané kvality, takže můžu záznam nabízet dál jako doplňkovou službu.
Jan HrubecČtyřiačtyřicetiletý loutkoherec pochází z Roztok u Prahy. Se svojí ženou se usadil v Novém Městě na Moravě. Má šestnáctiletého syna. Vystudoval alternativní a loutkové divadlo na DAMU, už dvanáct let působí na volné noze, založil Dřevěné divadlo. Loutky si vyrábí sám. „Většinou spolupracuji s výtvarníkem, já udělám dřevo, někdo jiný design,“ říká. Dlouhodobě spolupracuje jako konzultant se žďárskými ochotníky, dvanáct let působil také jako zdravotní klaun. |
Jak je těžké hrát pro malé děti, které spontánně reagují?
Je to pestré. Já tuto práci dělám rád, mám rád děti, rád je bavím a vyprávím jim příběhy. Daleko častěji se stane, že si někde vzadu povídají dvě učitelky o tom, co včera vařily. To mi vadí mnohem víc, než když někde vpředu dítě emotivně něco vykřikne. Když už je to přes čáru, není problém divadlo zastavit a upozornit je. Někdy už jsou děti v předvánočním čase jako na jehlách, už se vidí u stromečku.
Spíš ale rušivé diváky upozorňuji skrze postavy. Když třeba hraji čerta, řeknu: Vás dva si odnesu, když toho nenecháte (napodobuje chraplavým hlasem). Sestřelíte ty, co ruší, a jedete dál, ostatní už vědí, že se ohradím, když někdo bude vyrušovat. Když děláte s dětmi, je jim často potřeba pomoct některé situace zvládnout i za cenu, že je omezíte, divadlo potřebuje publikum pozorné, jinak přestane fungovat, a to kouzlo, které tam společně budujeme, se vytratí.
Zažil jste situaci, kdy vás někdo tak vykolejil, že jste měl problém pokračovat?
Děti někdy reagují neuvěřitelně, že z toho lehnete. Ale všichni v tu chvíli vědí proč, takže se zasmějí a jede se dál. Vzpomínám si na zážitek z jedné pražské školky, kde seděl v první řadě chlapeček a soustředěně sledoval představení. Najednou si sundal botičku a začal lízat podrážku. To mě úplně rozebralo, nevěděl jsem, kde jsem a co jsem předtím říkal, musel se vrátit a navázat. Kdybyste mě vzbudil o půlnoci, mohl bych většinou navázat a hrát, mám to pod kůží, ale ten chlapeček mne dokonale vytrhl z představení a musel jsem se přepnout z pozice dospěláka, který už už říkal „fuj nedělej to“. Nechal jsem zakročit paní učitelku a přinutil se vrátit do představení.
Máte v repertoáru třináct představení, což není zase tak málo na zapamatování.
Je to spojené s akcí, říkám nějakou větu, sahám pro loutku a pouštím hudbu. Je to takový kompakt. Práce loutkoherce se nejvíc podobá režisérovi, který sleduje hru herců a za pochodu je režíruje, ostatní jede na „automatiku“.
Kdy jste se vůbec rozhodl pro loutkové herectví?
Odmala jsem chtěl hrát divadlo. Koukal jsem na pohádku a říkal jsem si třeba: Ten herec hraje pěkně. Takhle normálně děti nepřemýšlejí. Chtěl jsem se do toho světa dostat, ale považoval jsem to za nemožné, jsem z rodiny techniků. V sedmnácti jsem si řekl, že bych pro to měl něco dělat. V Praze jsem začal dělat s Petrem Laurychem, který měl skupinu improvizovaného divadla, dělali jsme pár představení v Divadle v Řeznické. Naučil jsem se toho dost, abych mohl jít na zkoušky. Vzali mě napoprvé.
Seznámil jsem se i s Petrem Niklem, který měl v bytě krásné domácí loutkové divadlo. Zkoušeli jsme i takové snové hry, bavilo mě to víc než činohra, proto jsem se na DAMU rovnou přihlásil na alternativní loutkovou větev. Prošel jsem Ypsilonkou, kde jsem se rozvinul činoherně a ve hře na hudební nástroje. V pražském Minoru jsem se dozvěděl všechno základní od bardů. Prošel jsem i divadly v Kladně a Liberci, odtud jsem odešel za manželkou na Vysočinu, kde jsem si založil vlastní divadlo. Osamostatnil jsem se, jak se říká: nouze naučila Dalibora housti.
Většina lidí v regionu vás zná právě jako loutkoherce či zdravotního klauna. Ale našel jsem o vás zmínku, že jste dubloval americkou filmovou hvězdu Johnnyho Deppa. Jak k tomu došlo?
V Praze se před lety natáčel film Z pekla (2001), což je příběh Jacka Rozparovače. Shodou okolností si mě vybrali, jsme totiž s Deppem podobně vysocí. Dělal jsem mu „standina“, což je v herecké hantýrce označení pro člověka, který si oblékne jeho kostým, běhá po place, dělá všechno, co má dělat herec v této roli, aby se zasvítila kamera, nastavil zvuk a vymyslela scéna a hvězda nemusela celou dobu trdlovat na place.
Když už to bylo připravené, Johnny Depp, který měl hlavní roli detektiva, se přišel koukat, jak to dělám. Když se rozjely kamery naostro, točil už Johnny. Byl docela zábavný, komentoval, co jsem dělal. Využil jsem třeba to, jak nás na DAMU učitel akrobacie Pachl učil padat ze židle. Člověk nejdřív padá jako mrtvola a v poslední chvíli se snaží ztlumit ránu rukama. Tak jsem to vlastně Johnnyho učil. Byla to dobrá zkušenost, ale filmování mi k srdci úplně nepřirostlo. Je to úplně jiné herectví, netoužím po tom, i když občas něco natočím. Možná kdybych v tom byl dobrý, tak by mě to bavilo víc. Já potřebuji kontakt s publikem, mám raději divadelní práci.
Do filmových záběrů jste se nakonec dostal?
Ano, jsem vidět někde v dálce ve scéně, když Johnny Depp běží s nějakou prostitutkou. Nemám pocit, že jsem se zapsal na stříbrné plátno tím, že jsem běhal v Johnnyho kabátu a byla mi vidět záda. (směje se) Byl to kontakt s Hollywoodem, poznáte, jaká je to průmyslová výroba. S uměním, jak ho znám a jak si ho představuji, to má pramálo společného. Kamera, střih, kostýmy mají mnohem větší vliv na výsledek než to, jak herci skutečně hrají.
