„Tamhle tu paseku udělal Kyrill, tu další Marta a tady Herwart,“ ukazuje kolem sebe hajný Jan Kesner, který spravuje lesy kolem Velkého Dářka na Žďársku. Zmiňuje přitom větrné smrště z poslední dekády.
Hluboké hvozdy v okolí největšího rybníka Vysočiny, který je oblíbený nejen mezi nadšenci do vodních sportů, ale také třeba mezi houbaři a cykloturisty, v posledních letech hodně prořídly. A podle lesníků bude hůř.
Můžou za to nejen vichřice, ale také lýkožrout neboli kůrovec, který se do stromů - oslabených navíc velkým suchem - v posledních letech pustil. A nepřestává.
„Někdo říká, že za pět let bude po lesích. My máme nohy, kůrovec křídla,“ rozhazuje rukama Josef Trávníček. Sedmapadesátiletý chlapík s knírkem sice jezdí hlavně na vyvážecí soupravě, ale jinak je to koňák každým coulem. Doma v maštali v Hamrech u Hlinska má celkem dvanáct tažných koní.
Pro Kinské, kterým patří lesy v okolí Velkého Dářka, pracuje nejčastěji.
„Tady máme výhodu celoroční práce. Hodně děláme také pro Diecézní lesy Hradec Králové. Sem tam pro obce. Ale ze státních lesů se ozvou, jen když jim teče do bot,“ srovnává Trávníček.
Dřevo tahají šest hodin
Jednu jeho partu tvoří vyvážecí souprava s řidičem a kůň s kočím. Při reportáži pracovali v lokalitě u radostínské lesní cesty na hranici národní přírodní rezervace Dářko dva černí koně s bujnou hřívou a statným tělem a nohama.
„Tady je devítiletý českomoravský belgik Blesk a tohle sedmiletý norik Denny,“ představuje Josef Trávníček svoje pracanty, když v pauze na svačinu vyleze z kabiny vyvážecí soupravy.
Kůň vycvičený pro práci v lese stojí od 80 do 100 tisíc korun. „Když je dobrý i povahově,“ zmiňuje chovatel. Nerozhodí je ani řev motorových pil nebo rachot „vyvážečky“.
Dřevorubec s pilou označený strom pokácí, zbaví větví a nařeže na požadované délky. Kočí s koněm pak kulatinu přiblíží k cestě, kam už se dostane těžká technika.
„Za směnu narovná kůň kolem pětadvaceti kubíků dřeva, záleží hlavně na obtížnosti terénu. Denně děláme zhruba šest hodin, pak už toho má kůň dost a člověk taky,“ říká Trávníček.
I když je práce víc než dost, koně přetěžovaní nejsou. „Střídáme je, do lesa se každý dostane dvakrát až třikrát týdně,“ vysvětluje majitel. „Velká výhoda je i v tom, že je do lesa vozíme. Když za pantáty jeli koně po kopytech, dostali nejvíc zabrat už cestou,“ tvrdí.
Když je kůň v tahu, je cítit, jak se chvěje půda pod nohama. „To je tou rašelinou, co je všude okolo, podle hajného je tady klidně i desetimetrová vrstva,“ vysvětluje David Král. Tento třiatřicetiletý kočí střídá při práci tři koně, další zaučuje.
Tentokrát tvoří sehranou dvojici s norikem Dennym. „Na to, že je to hřebec, je to strašný kliďas. Ve výběhu si pozici dělá, ale v lese nebo ve vozíku je úplně klidný, nejde po druhých koních,“ oceňuje svého parťáka.
Když šikovně prokličkuje mezi stromy, pochvalně ho poplácá. „Koně už vědí, najdou si cestu mezi stromy někdy lépe než my,“ říká Král.
Raději koně než harvestor
Čas od času si kočí od kolemjdoucích vyslechnou slovní výpady, že zvířata týrají. „Jedna maminka taky líčila dětem, že takhle se dřevo zpracovávalo v době kamenné,“ rozesměje se kočí.
Tento tradiční způsob má u Kinských pořád zelenou. „Koně jsou pro náš podrostní způsob hospodaření vhodnější. Neděláme velké holiny, pokud za nás nehospodaří vítr nebo kůrovec,“ vysvětluje lesní rada společnosti Kinský Žďár Miroslav Matoušek.
Situace je však vážná, v boji proti kůrovci chybí voda. „Broukovi jsme v patách, šancí mu moc nedáváme, ale stromy nejsou schopné se samy ubránit, jako bývaly za běžných srážek,“ varuje lesní rada.
Úbytek vody je patrný i kolem Dářka. „Dříve se na rašelině pracovalo, jen když zamrzlo, teď se tam dostaneme i s mašinou,“ porovnává Trávníček.
Porosty už jsou navíc z minulých let hodně narušené bořivými větry a nyní hůře odolávají i slabším poryvům. Práce pro koně bude pořád dost. „Je jí spousta, ale moc nás nezbylo a nikdo nový není,“ tvrdí chovatel z Hlinecka.
