I o tom v rozhovoru mluví bývalý dlouholetý děkan Lesnické a dřevařské fakulty Mendelovy univerzity v Brně Ladislav Slonek.
„Když přišla v roce 1930 velká kalamita na centrální část Žďárských vrchů, lesníci konali velmi racionálně. Najali velký počet lesních dělníků z Podkarpatské Ukrajiny, vyprojektovali a postavili lesní železnici od Škrdlovic po Cikháj. Na konečné stanici železnice postavili pilu, aby rychle zlikvidovali kalamitu. Ke zpracování kalamitního dřeva se využívaly i stávající pily, které byly na Milovech, v Herálci, ve Žďáře a v Novém Městě. A navíc prakticky u každého mlýna bývala pila,“ líčí Slonek, který žije v Novém Městě na Moravě.
Kůrovec aktuálně vyhrává, podle odborníků využívá situace se suchem, kdy jsou stromy oslabené.
Kůrovce přece dobře známe, nyní se rozvíjí po suchých rocích. Zdravý smrk si s ním svojí pryskyřicí poradí. Nyní musí být brouk potlačen v zárodku. Jak ukáže hajný, musí druhý den nastoupit dřevorubec s pilou. Je to zdvižený prst. Musíme se dlouhodobě starat o to, aby voda byla zadržována v lese i v krajině. Nejen lesáci, ale také zemědělci. Pranýřujeme scelené lány při kolektivizaci zemědělství, ale ono se v tom pokračuje. Mizí ornice, mokřady, nevznikají nové rybníky a původní jsou většinou zanesené. Všichni křičí, že je sucho, ale nic jsme pro to dvacet let neudělali. My všechno většinou svádíme na smrk, ale ten tu byl původní, většinou ve společenství buku, jedle, borovice, jako smrkové bučiny nebo jedlové smrčiny.
Podaří se zachránit lesy a předat je další generaci?
Nejsem příznivec panikaření, že tady nic nebude. Sklízíme, co nám předci kolem roku 1925 a později zasadili. Nejsme zemědělci, abychom každý rok viděli úrodu. Doba obmýtí smrku je 90 roků, v případě buku 120 let. To znamená, že to, co my teď připravíme, budou hodnotit nejdřív na konci století. Ale ať nikdo neříká, že lesníci zaspali. Je to i důsledek historického vývoje a stupně poznání.
Myslíte zalesňování holin po vykácení lesů, kdy bylo dřevo potřeba k vytápění železářských a sklářských hutí?
Ano. Historicky jsme lesy nejdřív vyžďářili, potom jsme je vydrancovali kvůli potřebě dřevěného uhlí. Například železárny tady na Vysočině byly na Kadově nebo v Polničce. Sklárny fungovaly v Českých Milovech, Křižánkách, Herálci, tam všude potřebovali dřevěné uhlí, protože energie se až do objevení kamenného uhlí získávala ze dřeva. Historicky je dokázáno, že lesy kolem Kutné Hory byly kvůli dolům vymýceny až po Poděbrady. Navíc rozšiřováním populace bylo potřeba dřevo na stavby. Ale nebýt lesníků, možná už by byla Šumava holá. V Praze se stavělo, v Hamburku potřebovali kvalitní dříví pro stavbu lodí. A vory na Vltavě nestačily. Ve Vídni potřebovali topit, proto Rosenauer postavil na Šumavě pro Schwarzenbergy plavební kanál spojující dvě povodí. To byl největší exploatační nástroj. Dřevo pomohlo lidem, ale jeho těžba oslabila tvorbu a ochranu krajiny a její odolnost.
Ladislav Slonek (78)
|
Podle expertů dnešní stav lesů na Žďársku hodně ovlivňuje kalamita z 26. na 27. října 1930, kdy na stromy obalené přimrzlým sněhem udeřila vichřice. Zmizelo tehdy zhruba 30 procent lesů.
Nebyla jiná možnost z tehdejšího vědeckého poznání než urychleně budovat školky a pěstovat stromky. Se smrkem je to jednodušší než udržet buk. Sami jsme se v Novém Městě v lese Ochoza u Vysočina Areny přesvědčili, že se mu moc nedaří. Buk totiž potřebuje podrostní hospodaření, to znamená, že potřebuje mít něco nad hlavou, pak lépe roste. Ještě jeden faktor je důležitý. Po roce 1945 se popustila uzda spárkaté zvěři. Ve Žďárských vrších byla jelenářská oblast, kam jezdili lovit jeleny s vysokými body trofejí komunističtí papaláši. Naštěstí už je oblast zrušená. Nikdo nespočítal nesmírné škody. Lesy tím trpí dodnes.
Už je stav zvěře pod kontrolou?
Státní lesy i soukromníci snížili počty spárkaté zvěře, to znamená vysoké a srnčí. Potlačili jsme i muflony, kteří se svého času hodně rozšířili. Máme ale další problém, černou. Je diskutabilní, že Lesy České republiky pronajímají honitby nájemcům, kteří krmí a loví. Lesní hospodář si řeší jen les, ale to nejde oddělit. V některých pronajatých honitbách vypadala myslivost jako živočišná výroba. Jako poradce ředitele Lesů ČR jsem před lety takovému postupu oponoval. Toto však bylo politické rozhodnutí ovlivněné mysliveckou lobby. Lesy sice mají páku na nájemce honitby ve formě finančních postihů, ale nejsem přesvědčen, že tento systém lesu pomáhá.
V čem se doba oproti třicátým letům nejvíc změnila?
Po státním řízeném hospodaření v lesnictví a dřevařství se po roce 1990 systém změnil. Lesy ČR, které vlastní okolo padesáti procent veškerých lesů, nastoupily cestu outsourcingu. Pomocí vypsaných tendrů zajišťují hlavní lesnickou činnost – pěstění, ochranu a těžbu lesů. Odvětví, které je plně odvozené na přírodním biologickém charakteru, jsme snížili na úroveň průmyslových vztahů. A očekává se také pravidelný ekonomický zisk.
Zmínil jste, že v okolí byla spousta pil, které už neexistují. Je to chyba?
Dřevozpracující průmysl jsme degradovali již za socialismu. Plánováním velkokapacitních pil s agregátním pořezem (v Ptení, Ždírci a Volarech) byly potlačeny regionální pily se skupinovým a jednotlivým pořezem. Po revoluci rostly nové malé a střední pily jako houby po dešti. Jak rychle byly vybudované, tak rychle odešly. Neměly vyřešené základní vztahy – surovinu a odbyt. Proto nyní velké množství dřeva vyvážíme, třeba kousek za česko-rakouskou hranici do Retzu. Nechme si surovinu tady a zpracujme ji, dejme pobídky na menší dřevozpracující zařízení. Z Nového Města odjíždí jeden vlak se surovým dřevem za druhým, přitom tady bývaly tři pily, místo jedné je dnes supermarket. Na našem dřevě tak vydělává někdo jiný. Například kombinát na komplexní zpracování slabší kulatiny ve Volarech úplně skončil.
Menší pily jsou například ve Velké Losenici nebo v Jihlavské ulici ve Žďáře nad Sázavou. Je tedy podle vás čas udělat v regionu další dřevozpracující závody, aby surovina nemizela bez přidané hodnoty?
Takové provozy jsou strašně důležité i z mikroekonomického a sociálního hlediska, protože zaměstnávají lidi z blízkého okolí a zpracovávají místní surovinu. Malí vlastníci za současné situace neví, kam se dřevem, nemůžou se ho zbavit. Tak ho degradují na palivové dříví, naštípou a za pár let si s ním zatopí bez přidané hodnoty. Dřevo je ale velmi ekologické například i pro stavby. Naši předci nepotřebovali ani cihly, hodně se stavělo právě ze dřeva. S podporou státu by takové pily byly důležité také pro zaměstnanost například v menších obcích. To platí i pro lesnictví.
Co změnit, aby se dalo s kalamitou bojovat rychle, efektivně a komplexně?
Začal bych právě u Lesů ČR. Není pravda, že státní podnik nic nedělá. Ale není flexibilní. Za tři dny je potřeba jít do kůrovcem napadeného dřeva, strom zlikvidovat. Nejsou potřeba plynové stany k hubení kůrovce, stačí obyčejný loupák na odkornění, brouk pak zahyne. V oškrábané kůře se navíc část biomasy vrátí lesu. Je potřeba v zárodku likvidovat škůdce. Jenže na to by musely mít státní lesy své zaměstnance. Ne někoho najímat a čekat na tendry. Dříve měl hajný pět set hektarů, znal každý strom ve svém polesí. Dnes mají revírníci tři tisíce hektarů a k tomu nejmodernější auta, aby stíhali být všude. Musíme se však vrátit k jemnější práci. Stát by měl zvýhodnit drobné vlastníky, aby vstoupili do družstev a pomohli si navzájem technikou, spoluprací. Tak jako funguje již dlouhá léta například Lesní družstvo obcí (LDO) Přibyslav.
Zmiňujete odkorňování dřeva. Je ale vůbec reálné zpracovat touto metodou takové množství dřeva?
Existují pojízdné odkorňovače pro slabší hmotu, velká se musí odkornit manuálním nebo motorovým loupákem. Dřív se při kalamitě na místo soustředili lesní dělníci, postavili si i pracovní chaty, třeba u Malinské skály se dodnes říká u Ruské boudy. Tam bydleli lesní dělníci a pracovali. Koncem 70. let například byla velká kalamita na Velkomeziříčsku. Vybudovaly se ubytovací prostory pro dělníky, za rok byla kalamita pryč. Nastoupili tam zaměstnanci lesů z jiných regionů. Takovou možnost dnešní státní lesy nemají. Stát musí pochopit, že musí pomoci, dosud dostával do rozpočtu miliardy ze zisků. Ale tady nejde jen počítat peníze. Nezvládnutá kůrovcová kalamita může mít nedozírné následky v krajině. A v té krajině žije člověk – dosud poměrně dobře a spokojeně.
Největší soukromý vlastník lesů na Vysočině Constantin Kinský dává za příklad Bavorsko, kde podle něj kůrovce začali řešit neprodleně. Jaký tam mají systém?
To je původní rakousko-uherský systém. Funguje to v Bavorsku, také třeba v severní Itálii. Mají svoje lidi a nemusí čekat na tendry. U nás jsme přistoupili na zmiňovaný outsourcingový systém, jaký funguje třeba ve Skandinávii. Z jemného způsobu jsme přešli na systém vytvořený politiky. Lesy ČR prakticky nemají svoje školky či těžební prostředky, všechno musí objednat. To nahrává velkým lesnickým firmám.
Často se mluví o mokrých skládkách dřeva, které zakonzervují dřevo do doby, než bude poptávka na trhu, a zároveň zabrání šíření kůrovce. Pomůže to situaci v oboru?
Pro drobné obchodníky by to byly žně. Levně by při kalamitě nakoupili kulatinu, uskladnili ji a zavodnili. V Rakousku je to jednodušší, mohou využít třeba horních skladů, kde využijí vodu z potoka, která se pak zase vrátí do koryta. Jsou na to připravení. Zatímco dnes se vymýšlí mokré skládky, dříve se Milovy, Sykovec, Medlov nebo i další rybníky na Vysočině naplnily surovým dřevem, které se zakonzervovalo, vyrovnala se v něm takzvaná volná voda. Z plechové pramice a s pomocí háků pak v případě potřeby stahovali dřevo ke břehu. Můj táta si takhle přímo z rybníka kupoval dřevo pro rodinnou pilu.
Legislativně by to dnes šlo provést?
Musel by to povolit odbor životního prostředí, povodí, rybáři…
Šéf LDO Přibyslav Jiří Svoboda nedávno poukazoval na to, že zřizování mokrých skládek je legislativně náročné, a proto běh na dlouhou trať.
Je to věcí státu, ministerstva zaspala. Výjimečná situaci si zasluhuje adekvátní reakci. Ne měnit ředitele, ale řešit základní příčiny.
Hodně se také mluví o skladbě lesů. Proč byly smrkové monokultury tolik v kurzu?
Velkoplošný systém se tady prosadil právě po velkých kalamitách. Je nutné říct, že smrk je na Vysočině převážně původní. Státní lesy postupně mění skladbu porostů. Ale výsledky této činnosti je možné hodnotit nejdříve po deseti letech podle lesního hospodářského plánu. Tato činnost nejde z roku na rok. A musí se hodně oplocovat, i když je zvěř redukovaná. V Kinského lesích se prosazuje přírodě blízký systém, který vyžaduje lidskou pracovní sílu a mozek. Když je prorost výškově a prostorově rozvolněný, musíte zasáhnout. A to již od prvních let výsadby. Nejlépe je to vidět na Kocandě u Žákovy hory, kde bylo polesí hajného Bíny vyhlášeno demonstračním objektem nepasečného hospodaření.
