Zlatý olympionik dorazil do rodného města krátce před půl sedmou večer a pohled na zaplněné náměstí ho viditelně těšil. „Věřil jsem, že vás přijde dost, ale tohle jsem opravdu nečekal. Moc děkuji za krásné přivítání,“ pravil Krpálek na úvod směrem k mase nadšených lidí.
Od chvíle, kdy se z Ria vrátil zpátky do České republiky, má prý neustále nabitý program. „Těch akcí je opravdu hodně. Třeba dneska jsem byl ještě v Praze a cestu sem do Jihlavy jsem musel nakonec stihnout do hodiny. Ale to bych asi neměl říkat moc nahlas, co?,“ smál se úspěšný judista.
O chvíli později už za velkého potlesku přebíral dary z rukou jihlavských i krajských zástupců. Primátor Jihlavy Rudolf Chloupek předal Krpálkovi kromě jiného také malé kimono, které mělo být dárkem pro Krpálkova malého synka Toníka. Od hejtmana kraje Vysočina Jiřího Běhounka pak převzal desetikilový koš dobrot, které by mu měly pomoci k avizovanému přechodu do vyšší váhové kategorie.
„Děkuji všem, je skvělé vidět, že máte stejnou radost z mého zlata, jako já,“ pochvaloval si atmosféru na jihlavském náměstí Krpálek. „Pamatuju si, jak jsem tudy chodil jako kluk do školy. Ale v té době mě vůbec nenapadlo, že tady jednou budu stát jako olympijský vítěz,“ svěřil se.
A co by dnes vzkázal všem svým učitelům a trenérům z tehdejší doby? „V první řadě bych se jim chtěl omluvit, protože jsem nebyl zrovna hodné dítě,“ smál se Krpálek. „Každopádně jsem jim vděčný, že se mnou měli trpělivost,“ dodal a o chvíli později už se pustil do podepisování kartiček dychtivým fanouškům.
Uličníci se uměli zapřít
V rámci slavnostního programu se na podiu objevila také jedna z prvních trenérek českého siláka - Květa Smutná, která se dodnes věnuje ve Sportovním klubu Jihlava výchově judistických nadějí.
„Žádného nového Krpálka u nás ale zatím nevidím. Čekám už asi šest let, že se přihlásí někdo, u koho poznám, že má pro judo to opravdové srdíčko. Právě takové, jako měl kdysi Lukáš,“ poznamenala Smutná.
Generace současného judistického krále podle ní byla docela jiná, než ta, která se tomuto bojovému umění věnuje dnes. „Ti kluci tehdy byli taky uličníci, což je mimochodem pro judo asi potřeba, ale když o něco šlo, tak se zapřeli. Uměli se lépe soustředit,“ nechala se slyšet trenérka.
Podle ní je asi chyba ve výchově. „Většina děcek dostane všechno zadarmo, nemusí se o nic snažit. Rodiče jim cpou horem dolem. Když jsme tehdy řekli, že na turnaj do zahraniční pojede opravdu jenom deset nejlepších, tak všichni dělali maximum, aby byli mezi vybranými. A dneska? Kluk nebo holka vám řeknou: No a co, tak nejedu, však oni mě tam vezmou naši,“ přiblížila Smutná.
Lenošné období ustál
Navíc se podle ní stávají z dětí přílišným hýčkáním jen samotáři, kteří umí s druhými komunikovat maximálně přes sociální sítě. „Rodiče vozí na tréninky a z tréninku i dvanáctileté kluky. Nenechají je udělat krok pěšky,“ podivovala se.
„Proto to pak vypadá tak, jak to vypadá. Třeba někteří z bývalých judistů si berou dovolenou, aby nám jeli i dnes pomoct na různá soustředění, a všichni se na sebe vždycky navzájem těšíme. Že si zase popovídáme, zacvičíme, něco zažijeme. Ovšem děcka se ze všeho nejdřív zeptají, jestli tam bude počítač,“ pokrčila rameny.
Na druhou stranu, poněkud línější období se prý ale kdysi nevyhnulo ani dnes zlatému Krpálkovi. „Tehdy byl ještě starší žák a najednou přestal chodit na tréninky. Ptala jsem se jeho staršího bráchy, co s ním je, a ten odpověděl, že se Lukášovi nějak nechce,“ vybavila si zhruba dvanáct let starou příhodu.
„Zrovna jsme se chystali na mistrovství republiky, tak jsem mu vzkázala, ať mě moc neštve, že ho druhý den čekám u autobusu. Že jestli nepřijde, tak si pro něj dojdu domů. Ale on přišel a tu republiku nakonec vyhrál. Od té doby se všechno změnilo. Už nikdy s ním žádné problémy nebyly,“ dodala s úsměvem Smutná.
