Shánění informací o jejím slavném předkovi přitom nebylo vůbec jednoduché. „Minuly mě všechny informace, co by se měly předávat z generace na generaci,“ vysvětluje dlouholetá polenská knihovnice. Její dědeček Gustav Vítek zemřel šest let před jejím narozením, babička osm let poté.
„A můj otec byl vojákem z povolání, sloužil na vojenské správě v Ledči nad Sázavou a potom ve Žďáře nad Sázavou. Strašně málo jezdil domů, tenkrát se pracovalo ještě i o sobotách. Bylo mi šestnáct, když umřel,“ doplňuje Skočdopolová.
Přesto se k řadě informací o Antonínu Pittnerovi dostala. Ať už přes kroniky a jiné publikace, nebo přes vzpomínky příbuzných.
„Pro město toho Pittner z pozice starosty vykonal nesmírně mnoho - hlavně v době po velkém požáru v roce 1863, kdy v Polné zůstalo 2 500 lidí bez střechy nad hlavou. Pořádal sbírky v Čechách a na Moravě ve prospěch postižených, město pak hodně pozvedl,“ říká jednatel Klubu za historickou Polnou a zároveň i editor nové knihy Jan Prchal.
Celé rodiny tehdy z Polné odcházely, mnozí i za moře. Na cestu pryč ale Pittner nepomyslel.
Od císaře dostal vyznamenání i dar pro chudé a sirotky
Hodně starostí mu přinesl i rok 1866 a období po skončení bitvy u Hradce Králové. Polnou nejprve procházela ustupující rakouská vojska, krátce nato dorazili ve velkém počtu Prusové. Místní lidé se děsili drancování i vypálení města.
Antonín Pittner
|
„Horda Prušáků se po bitvě u Hradce Králové, kde to Rakušané prohráli, hrnula na Vídeň. Obsadila vlastně celou Vysočinu. Prusové se tady zdržovali několik týdnů až měsíců. Dvacet tisíc vojáků v Polné a okolních lesích tábořilo, město pro ně muselo vyvářet, postarat se o píci pro koně a tak dále. Pittner vyjednával s velitelstvím, aby nedocházelo k nějakému drancování. Musel se také postavit k obraně obyvatel,“ popisuje Prchal.
Navíc šéfa radnice nechali jeho kolegové na holičkách, jak uvádí Miluše Skočdopolová: „Odpovědnost za jednání s nepřítelem zůstala na obecním zastupitelstvu. To se však rozuteklo do svých domovů a v nejtěžší chvíli zůstali na radnici pouze Antonín Pittner a kaplan Augustin Jelinek.“
Po skončení prusko-rakouské války ocenil polenského purkmistra i sám císař František Josef I. Vyznamenal jej zlatým záslužným křížem. „Navíc po Pittnerově sdělení, co Polnou za poslední tři roky postihlo, mu daroval pro místní chudé a sirotky tisíc zlatých,“ dodala prapravnučka slavného starosty. Město navíc sužovala cholera.
Býval to poďobaný mladík, nevěstě se zprvu nelíbil
V mládí prý Pittner nebyl žádný velký fešák. Ostatně Poldinka Filipenská si jej nebrala pro krásu. Svatbu měli 26. listopadu 1838.
„Nejvíc se jí líbily dopisy, které jí posílal. Byly na krásném papíře se zlatou ořízkou, zdobeném kytičkami a obrázky fantastických krajinek. Navíc s krásným veršováním. Spíš se zamilovala do Toníkova písemného projevu než do toho, jak vypadá,“ podotkla Skočdopolová. Antonín Pittner byl jinak „obyčejný“ kupec s velkýma rukama, po neštovicích poďobaný.
„Leopoldina ho původně nechtěla. Neměla ovšem otce, o rodinu se staral starší bratr a ten přišel s tím, že se ožení a přejde ke své manželce. A tak Leopoldina řekla, že místo, aby šla s ním, se raději vdá. Tak se vzali, ale myslím si, že udělala dobře,“ řekla Skočdopolová o ženě, která Pittnera po celý dlouhý společný život podporovala.
Měli deset potomků, z nichž se šest dožilo dospělého věku. Kupříkladu nejmladší dcera Vlastimila se stala jednou z nejčtenějších českých spisovatelek. Syn Jaroslav podnikal. Nejprve s otcem založili strojní provazárnu v Dobroníně, později se pustil do škrobárenství a jeho další aktivitou byla parostrojní cihelna. Podnikům se ovšem v době celosvětové hospodářské krize nevyhnuly problémy a dluhy byla postižena celá rodina.
V Pittnerově vinárně se scházeli vlastenci - nejen ti místní. On osobně se znal i s řadou těch nejznámějších v čele s Karlem Havlíčkem Borovským, Boženou Němcovou či Josefem Kajetánem Tylem.
Škoda jen, že řada písemností i jiných památek na purkmistra lehla popelem. Dům na Sezimově náměstí 17. srpna 1909 vyhořel.
