Do Pelhřimova přijel Hauck jako šestadvacetiletý mladík na konci války. Velel jednotce SS, která měla ve městě „udržovat klid“.
Hauck byl válečný invalida s poraněnou levou tváří. Nervozita v Pelhřimově tehdy s blížícím se koncem války rostla. Když na nádraží zavlála československá vlajka, Hauck ji hned nechal odstranit.
Vypálení Leskovic
Nejčerněji se Hauck zapsal do dějin Pelhřimovska pátého a šestého května 1945. Ve chvíli, kdy byly ohroženy ústupové cesty směrem na Tábor a dál na západ, vypálili Němci pod Hauckovým velením vesnici Leskovice nedaleko Pelhřimova. Zavraždili 25 jejích obyvatel. Nejmladší obětí byl třináctiletý chlapec.
I Hauckovy činy zachycuje nová kniha mapující dějiny Pelhřimova. „Připravovali jsme ji zhruba deset let a podílelo se na ní šest autorů,“ uvedl Zdeněk Martínek, vedoucí autorského kolektivu.
V knize popsali i působení Waltera Haucka přímo v Pelhřimově.
Hauck tehdy ve vypjaté době konce války zakázal shromažďování více než dvou lidí. Dokonce vtrhl na radnici, kde vyhrožoval střelbou. Když odcházel, chtěl si jej místní reportér Říčanský vyfotit. Vystrašený Hauck se však domníval, že šlo o výstřel. A hned nechal zahájit palbu tím směrem. Jedna kulka usmrtila syna cukráře Koláře, který šel náhodou kolem.
Vynervovaný Hauck se vrátil na radnici a nechal pozatýkat úředníky a členy revolučního národního výboru. Celkem šlo o 28 lidí. Čtyři ženy pak propustil, muži museli čekat na dvoře s rukama nad hlavou. Nakonec byli i oni propuštěni. Hauck však vyhrožoval, že za jakýkoliv protiněmecký incident srovná město se zemí.
Teprve o půl šesté ráno 9. května opustili poslední opilí příslušníci SS město i se svým velitelem. Mimochodem Masarykovo náměstí v Pelhřimově mělo od roku 1943 krátce název Reinhard Heydrich Platz.
Po válce bylo vypálení Leskovic vyšetřováno a z podílu na něm byl podezírán SS-Hauptsturmführer Walter Hauck. I když se československá justice snažila případ opakovaně otevřít, nikdy potrestán nebyl.
Hauck toho měl přitom na svědomí víc. Před masakrem v Leskovicích se účastnil akce ve Francii, kde po něm zůstalo přes osmdesát mrtvých u městečka Ascq.
Haucka našel v Německu reportér Stanislav Motl. „To, co se dělo v Leskovicích, mi připadne jako hodně drsné, ale problém je, že německé orgány už to vyšetřovaly v sedmdesátých letech a nikdy mu nic nedokázaly,“ řekl.
Lazaret v Národním domě
To, že jsou dějiny Pelhřimova popsány v objemné knize čtivě, potvrzuje i místní knihkupec Jaromír Vytopil.
„Dá se to číst pomalu jak Tři mušketýři. Je to zajímavé i pro laiky. Zájem čtenářů je obrovský, překonal všechna naše očekávání,“ uvedl. Může porovnat s realitou i tu část novodobých dějin, kterou sám zažil. „A musím říct, že je to napsáno zodpovědně.“
V části věnované první světové válce se třeba píše o tom, jak byly ve městě zřízeny vojenské lazarety pro raněné a nemocné vojáky. Šlo o jakési filiálky místní nemocnice, jejíž kapacita nestačila vojenským potřebám.
První větší transport raněných dorazil do Pelhřimova právě před sto lety v říjnu 1914. V listopadu už bylo v Pelhřimově 184 raněných vojáků či rekonvalescentů. Lazaret byl mimo jiné v Národním domě. Pouze ale do ledna roku 1918, kdy byl kvůli nedostatku uhlí uzavřen.
Dějiny Pelhřimova zpracovávali kromě Zdeňka Martínka i Petr Hejhal, Petr Hrubý, Hana Kábová, Irena Krčilová a Lenka Martínková.
„První náklad byl již koncem srpna vyprodán, nechali jsme tedy udělat dotisk, který by měl být k dispozici na říjnový knižní veletrh v Havlíčkově Brodě,“ uvedla Alena Kovaříková z Nakladatelství Lidové noviny.
V této edici už vyšly dějiny celkem patnácti měst. Z Vysočiny je Pelhřimov druhý po Jihlavě, jejíž obsáhlá knižní historie vyšla před čtyřmi lety.
