Letos uplyne čtyřicet let od chvíle, kdy byl Tomášek jmenován pražským arcibiskupem. Ještě předtím bylo ve stejném roce 1977 zveřejněno, že ho papež Pavel VI. jmenoval kardinálem.
Jednu z nejtěžších částí života absolvoval Tomášek čtvrt století předtím. A to začátkem padesátých let na Pelhřimovsku. Tehdy ho Státní bezpečnost zavřela spolu s dalšími duchovními do želivského kláštera. A to na celé tři roky.
Želivské internaci předcházely události v složitém roce 1949. František Tomášek se tehdy dozvěděl, že ho papež Pius XII. jmenoval titulárním biskupem butským a světícím biskupem olomouckým. Zpráva ho velmi překvapila, nominaci ale přijal.
Na biskupa byl tehdy vysvěcen tajně. Aby se na svěcení k tehdy již hlídanému a izolovanému olomouckému arcibiskupovi Josefu Matochovi vůbec dostal, přelezl za tmy plot a do paláce pronikl zadním vstupem. Už v té chvíli počítal s tím, že bude později zatčen.
Ten den přišel 23. července 1951, kdy o jeho biskupském svěcení lidé stále ještě nevěděli. Letní neděli tehdy trávil ve vsi Hutisko u své rodiny. Příslušníci bezpečnosti jej odtud odvezli do Ostravy, kde se spolu s dalšími kněžími podrobil výslechu.
Umýval záchody, přehazoval obilí v sýpce, lámal kámen
Z Ostravy ho v následujícím týdnu odvlekli, ani nevěděl kam. Až po 300kilometrové cestě se dozvěděl, že se ocitl v želivském klášteře. Ten komunisté proměnili do podoby internačního tábora pro kněze.
Z kláštera pak denně dojížděli na nucené práce. „Třeba nás vozili do blízkých rekreačních středisek na takzvané ponižující práce, jako je umývání záchodů,“ vzpomínal kardinál Tomášek po roce 1989.
Také jezdili na sýpku, kde pod střechou ve vedru přehazovali lopatami obilí. Mezitím je vodili k dlouhým výslechům, kde nedostávali pít. Biskup pracoval i v kamenolomu. Jeden z dozorců tam byl obzvlášť „utržený z řetězu.“ Na pracující kněze křičel, urážel je, ponižoval.
V želivském klášteře a jeho okolí strávil biskup František Tomášek celkem tři roky pod dohledem bachařů. Propuštěn byl 28. května 1954. Zamířil pak do vesnice Moravská Huzová, kde působil jako administrátor.
„Ta různá bezpráví jsem považoval za zkoušku pozemského života. Věděl jsem, že když trpím pro Krista, je to i k mému duchovnímu růstu,“ řekl později ke své želivské části života.
Letos uplyne také 30 let od chvíle, kdy pastýřským listem vyhlásil „Desetiletí duchovní obnovy národa.“ Bývalý kardinál zemřel před pětadvaceti lety, bylo mu 93 roků.
