Žije spokojeně v Londýně v penzionu s pečovatelskou službou. Trénuje práci na počítači, pečlivě sleduje politiku, jak se daří královně i všechno, co se týká obchodu. Dodnes se před ním musejí mít na pozoru číšníci v restauracích. Stačí mu jediný pohled na účet a pozná, zda ho náhodou někdo nechce ošidit.
„Kšeftu můj strýc Jula rozumí. Však míval v Londýně úspěšný obchod se skleněnými lustry a zrcadly. Víte, pro mě je na něm nejdůležitější jedna věc: jak se k nám zachoval po válce slušně. Vzal k sobě do Anglie mou tehdy úplně malou sestru Hanku a vychoval ji,“ říká dnes jednaosmdesátiletá Susana Urbanová z Třebíče.
„Pan Pächter je vnitřně silný, hrdý člověk. Zároveň jsem u něj zažil momenty, kdy se cítil opravdu zlomený. To když vzpomínal na rodiče. Naposledy jim zamával z vlaku na brněnském nádraží 15. března 1939,“ podotkl na adresu starého pána Miroslav Churý ze Zlínska. S Pächterem se seznámil náhodou v roce 2009 na letišti v Brně. Angličan cestoval domů z návštěvy příbuzných v Třebíči. S daleko mladším spolucestujícím si povídali v letadle cestou do Londýna. Padli si do oka tak, že si začali psát. A hodně si na sebe řekli.
Ten dům dodnes stojí
Julius Pächter se narodil v srpnu roku 1918 v Třebíči jako jediné dítě do rodiny židovských manželů Malvíny a Arnošta Pächterových. Žili v tehdejší Dolní ulici, dnes se jmenuje Leopolda Pokorného. V domě, který tam dodnes stojí.
Otec Arnošt odjel po první světové válce se svým bratrem Siegfriedem do Vídně za prací, našel ji. „Byl šikovný přes tapecírung, jak se říká, přes výrobu čalouněných věcí,“podotkla Urbanová.
Siegfried ve dvacátých letech zamířil do Hamburku, kde sehnal zaměstnání jak pro sebe, tak pro bratra. Když si Arnošt našel byt, přijela za ním z Třebíče manželka Malvína i s malým synkem Julou.
V Hamburku mělo tehdejší Československo a dodnes má Česká republika ve správě část přístavu. Získali jsme ji na 99 let jako vypořádání země na straně vítězů po první světové válce na základě Versailleské smlouvy. Platí tu stejná pravidla jako na jakémkoli jiném území v Česku.
Místo se jmenuje Moldaufen a už za první republiky se tu utvořila enkláva Čechoslováků. Byla tam škola i spolky jako Sokol. Na veřejnosti se mluvilo německy a doma česky. Julius se ve škole učil německy a francouzsky. „Hamburk byl dobrá volba. Zanedlouho jsme se tam cítili jako doma. Bylo to kosmopolitní místo s volnou zónou obchodu,“ podotkl Pächter v jednom z dopisů, které napsal Miroslavu Churému.
Dodnes si vybavuje, kdy ve škole poslouchali projev Adolfa Hitlera, v němž fürer slíbil všem lidový automobil za 990 říšských marek. „Nikdy bych si nekoupil onen volks wagen. Ani dneska, když už jsou mnohými zlé skutky Němců zapomenuty. Pořád cítím opovržení k tomu názvu a znaku. Evokuje ve mně svastiku,“ zdůrazňuje i sedmdesát let od konce války Pächter.
V Hamburku se poprvé setkal s nenávistí k židům. Mezi lidmi se tam tenkrát říkalo, že židé, Poláci, cikáni a homosexuálové pijí krev křesťanů, mají čertovská kopyta, páchnou a jsou hříšní.
V září roku 1937 už byla situace v Německu neúnosná, Pächterovi se vrátili do Československa, usadili se ve Znojmě. Tam se mladý Julius náhodou potkal s Angličanem, který cestoval po Evropě a sbíral národní písně. Hledal nocleh a Julius ho pozval domů. Rodiče se na něj zlobili, protože bojovali s nedostatkem peněz. Jak se ale záhy ukázalo, šlo o osudové setkání. Julius a Leonard se stali přáteli, Angličan mu zanedlouho pomohl s vyřízením víza do Velké Británie.
Rodina se musela na podzim 1938 v reakci na události po Mnichovské dohodě znovu stěhovat. Tentokrát víc do vnitrozemí, do Brna, protože Znojmo leželo v sudetech. V Brně se Pächterovým zpočátku dařilo dobře. Julius pracoval jako čistič šperků a pedikér. Vydělával slušné peníze a pomáhal rodičům s živobytím. O to hůř se mu odjíždělo do Británie.
Maminka byla v té době po operaci zhoubného nádoru, trpěla bolestmi. Dne 15. března 1939 stál ve vlaku u okna a rodiče se s ním na brněnském nádraží dojatě loučili. Nejasně cítil, že je vidí naposled. Otec mu řekl: „Julo, jsi hodný kluk, zůstaň takový i tam.“ V Praze stál vlak dvanáct minut, dodnes si ten detail pamatuje. Setkal se tam ještě se strýcem Emilem. Při loučení podotkl: „Chlapče, je to začátek konce.“
V domobraně Londýna
Jednadvacetiletý československý žid přicestoval na londýnské nádraží Liverpool Street station, kde ho čekal Leonard se svým otcem. Pomohli mu sehnat ubytování a nelegální práci ve firmě Correx, která vyráběla elektrosoučástky pro námořnictvo. Časem svůj pracovní pobyt legalizoval.
V průběhu války se aktivně zapojil do obrany země, která mu poskytla azyl. Stal se součástí domobrany Londýna, uplatnil se jako technik u armády. První ztrátu, kterou otevřeně pocítil, mu přineslo ničivé bombardování Londýna. Při něm zemřela dívka, do které byl platonicky zamilovaný. Nacházela se přímo v epicentru dopadu bomby, nezůstalo po ní nic. Příznačné bylo, že se mu o tom zdálo v živém snu den před tragédií.
Další těžké ztráty začal sčítat, když se hned po válce vypravil do osvobozeného Československa. Z původní rodiny se v Třebíči setkal jen s Hanou a Susanou, malými dcerami svého bratrance Arnošta Beneše, který byl zavražděn v Osvětimi. Zbytek rozvětveného příbuzenstva odvezly transporty v roce 1942.
Rodiče Malvína a Arnošt Pächterovi odjeli transportem, který byl z Brna vypraven 26. listopadu 1941 do Minsku. Zahynuli. Z tisíce židů, kteří toho podzimního dne zamířili na dlouhou a strastiplnou cestu na Východ, přežilo jen třináct. Smrtí v koncentráku skončil taky život strýce Emila, který se s Juliem loučil v Praze.
Starší dvanáctileté Susany se ujali manželé Smržovi z Třebíče. Mladší osmiletou Hanku odvezl s sebou do Anglie Julius. Brzy se oženil, vzal si rakouskou židovku Lízu, která taky stihla těsně před válkou utéct. Měla příbuzenské vazby na židy Spirovy z Třebíče.
Líza a Julius si pořídili k Hance dva syny, dnes má vdovec Julius vnoučata, udržuje kontakty s příbuznými v Třebíči. Hana i Susana ho pravidelně navštěvují v londýnském penzionu. Jedno se mu ale stále vrací.
Když začne vzpomínat, do mysli se mu vkrádají myšlenky, zda neměl raději zůstat doma s rodiči. Že by je třeba dokázal nějak ochránit. Iracionální pocit viny přeživšího je pro lidi s touto životní zkušeností typický. Mnoho z nich ho po válce popsalo. Jakoby osudu nestačilo, čím museli projít. Julius Pächter by nakonec téměř jistě nastoupil do transportu s matkou a otcem.
V závěru jednoho dopisu, adresovaného Miroslavu Churému, Pächter připsal: „Při návštěvě Třebíče v roce 1997 mi pohled z okna poskytnul stejný výhled, jako před mnoha a mnoha roky. Dlažba byla opravená. Já měl ale v duchu před očima obrázek z roku 1939. Zjistil jsem, že moje rodná země už není mým domovem. Přál jsem si vrátit se sem, ale byla to pro mě jen divná atrakce. Moje předválečná rodina zmizela.“
