Je to rušná spojnice Jihlavy s Brnem. Silnice, která má na mapách číslo II/602 a i dnes, kdy je desítky let v provozu dálnice D1, se po „staré brněnské“ řítí jedno auto za druhým.
Kamioňáci po ní rádi objíždějí mýtné brány dálnice, obce na trase proti tomu bojují a je to jeden nekonečný příběh, jehož pokračování se určitě dočkáme taky v tomto roce.
Pomyslně po této silnici kráčela historie. Aby ne, vždycky šlo o jednu z hlavních dopravních tepen regionu. Zajímavý je už její zrod.
Ve Velkém Meziříčí se traduje, že dostavbu dlouhé roky rozestavěné důležité trasy urychlil ve druhé polovině 18. století císař Josef II., který měl k městu vztah. Lépe řečeno - k tehdejší majitelce panství kněžně Marii Eleonoře Liechtenstein.
„Dobře se znali. Císař k ní dokonce choval hlubší city, a co vím, občas za ní do Meziříčí zajel. Zřejmě proto se za jeho vlády dokončila stavba té silnice. Eleonora ovšem jeho návrhům odolala,“ říká současný spolumajitel zámku a přilehlých nemovitostí Jan Podstatzký.
„Marie Eleonora patřila do užšího kroužku přátel Josefa II., kterých moc nebylo. Faktem zůstává, že se silnice začala vyměřovat už za vlády dědečka Josefa II., kterým byl císař Karel VI. A dělníci ji dokončili za panování jeho vnuka Josefa II.,“ uvedla pracovnice velkomeziříčského muzea Marie Ripperová.
Po smrti své první ženy už nikoho tak hluboce nemiloval
Josef II., výrazný reformátor, jehož život by vydal na román nebo velkofilm, podle dostupných pramenů opravdu miloval pouze svou první ženu, krásnou a duchaplnou Isabellu Parmskou. Zdrtilo ho, když mu jako ještě velmi mladá v roce 1763 zemřela na neštovice.
Stejně hluboce do své smrti v necelých devětačtyřiceti letech už pak žádnou ženu nemiloval. Tu a tam měl nevěstku či nějaký románek. Naplno se věnoval práci, patřil k mimořádně pracovitým panovníkům.
Mezi několik málo žen, které ho po smrti Isabelly opravdu zaujaly, patřila právě půvabná Marie Eleonora. Když každoročně pobývala u dvora ve Vídni, což patřilo k obvyklému životnímu rytmu šlechtičen, navštěvovala i několikrát týdně naprosto uzavřenou společnost pěti dam, kam neměl přístup nikdo jiný - ani manželé, ani jiné dámy. Kromě Josefa II., který si to prosadil.
Nejednalo se ale o žádné pikantní schůzky. „Všechny byly vdané, zbožné, duchaplné a laskavé. Duší společnosti byla právě Marie Eleonora se svou bystrou povahou a ostrým úsudkem,“ uvedla ve své diplomové práci během studia na Masarykově univerzitě Věra Sedláková, která se životem této šlechtičny podrobně zabývala.
Jako jeden ze zajímavých pramenů informací jí posloužila knížka rakouského autora Adama Wolfa, který měl možnost prostudovat řadu písemností týkajících se Marie Eleonory.
Vdané Eleonoře náklonnost lichotila, city ale neopětovala
„Josef II. zábavu v kroužku často řídil sám. Uměl hodně a dobře rozmlouvat. V létě, když nepobýval ve Vídni, psal dámám dopisy. Díky častým setkáním v dámském kroužku začal cítit jistou náklonnost k jedné z kněžen, a to právě k Marii Eleonoře. Marie Eleonora byla o čtyři roky mladší než on. Její živá duše a nezávislá mysl ho úplně okouzlily. Choval se k ní pozorně, žertoval s ní. Občas ale byl ve svém chování vůči ní i nejistý a rezervovaný,“ uvádí ve své práci Sedláková.
Dále zmiňuje, že když do Vídně přijel Josefův bratr Leopold, hned si do svého deníku poznamenal, že Josef kněžnu skutečně miluje.
V zimě roku 1771 a na jaře následujícího roku se potkávali téměř při všech událostech. Často si také s dalšími kněžnami vyjeli na projížďku kočárem nebo šli na procházku do lesa. „Jednou jí Josef dokonce řekl: Víte, cítím se tak, jako byste byla mojí ženou.“ Vdané Marii Eleonoře taková náklonnost mimořádně lichotila, ale jeho city neopětovala.
V létě roku 1772 se ve společnosti znovu několikrát setkala s Josefem II. Vždy mu však dávala jasně najevo, že jsou pouze přátelé.
Úžasná kněžna je už tři měsíce pryč, nic o ní nevím
Josef II. ji jednou požádal, zda by jí směl tajně posílat dopisy. Marie Eleonora s tím souhlasila, šalamounsky mu ale odpověděla, že pouze pod podmínkou, že je nebude posílat tajně. Od té doby jí čas od času adresoval dopis a ona mu na něj ze zdvořilosti odpověděla.
V listopadu téhož roku napsal Josef II. svému bratrovi: „Pokračuje můj obvyklý způsob života, bez jakýchkoli pout, jsem volný jako pták v lese. Navštěvuji společnosti, které se mi zdají příjemné, trávím zde pár hodin, přicházím a odcházím, jak se mi to líbí. Příběhy, které jsem ti vyprávěl, jsou u konce. Úžasná kněžna je už tři měsíce pryč, nic o ní nevím, ona o mně také ne.“
V dámském kroužku se potkávali i nadále. Josefovy city vůči Marii Eleonoře se postupem času ustálily na přátelství, které skončilo až Josefovou smrtí.
Zámek ve Velkém Meziříčí v době, kdy jej Marie Eleonora vlastnila, vypadal stejně jako dnes. Dá se tedy říci, že ji jeho zdi pamatují. Je tam její portrét a zůstal na zámku po ní i stolek, který snad původně patřil francouzské královně Marii Antoinettě a ona jej poslala Eleonoře.
Silnice z Jihlavy do Brna téměř v původní trase dodnes převádí dopravu mezi městy a vesnicemi. Dávno už její povrch vypadá jinak než v dobách, kdy po ní jezdily panské kočáry.
