Velký kus života strávil v kině u promítačky. Další část na železnici. Teď Jiří Čáslavský vydává knihu o svém životě. Jaký vztah měli s bratrem Karlem, známým filmovým historikem? A proč už zavřel svoje pojízdné kino?
O čem bude vaše knížka?
Jmenuje se Šlápoty a začíná ještě před mým narozením, když rodiče přišli na Lipnici. Tatínek byl kolář, tehdy jeden z hlavních místních řemeslníků. Jsou to vzpomínky, které končí už v mých jedenadvaceti letech. Tehdy jsem jako voják sloužil na čáře a vezli nás na „vejtřasce“. Bylo hodinu po půlnoci, jeli jsme do civilu. Popisuji v knížce, jak jsem zažil vznik družstev, taky dramatickou měnovou reformu. Dále začínající celostátní festival Haškova Lipnice. Také jak jsem zavadil o závodní cyklistiku. A jak mi to šlo a nešlo s holkama. Dlouho jsem byl nešika. Při psaní jsem se rozhodl být hodně upřímný. Půjde o první a poslední knížku mého života. Jsem sám sobě nakladatelem. Vychází začátkem října a bude na knižním veletrhu v Havlíčkově Brodě. Moc se na to těším.
Jiřího sourozenec Karel Čáslavský zemřel v roce 2013. „Byl o deset let starší. Kája mě začal více registrovat, když jsem přišel z vojny,“ vzpomíná Jiří Čáslavský.
Na jakých filmech jste vyrůstal?
U nás bývala ohromná nabídka filmů z italské či francouzské kinematografie. To dnes už vůbec není. Když jsem tady v Havlíčkově Brodě vedl v devadesátých letech filmový klub, odehrál jsem všechno, co měly archivy. Samozřejmě Casablancu a řadu dalších snímků. A víte, co jsem měl opravdu rád? Japonské filmy, které bývají i dost dlouhé. První hodinu se v nich zdánlivě nic neděje, jenže to oni si diváka připravují. A pak se rozjede úžasný románový příběh.
Dejte japonský tip na film.
Písečná žena. Velmi doporučuji. Má všechno, co mám rád na japonské kinematografii. Nebo celkem divoký film Onibaba. Je to o matce a dospělé dceři, které jsou loupežnice a žijí v lese. Kopou hluboké jámy a do nich chytají samuraje. Nechají je zemřít a jejich zbroj zpeněžují. Za nejlepší film v mém životě ale považuji Forrest Gump. Ten mě oslovil úplně nejvíc.
Jaké české máte rád?
Třeba svěrákovské. Mám ovšem pocit, že teď je u nás kinematografie v krizi. Často je ve filmu hlavní postava a popisuje se její osud. Přitom ta postava je úplně k ničemu, a to nejen lidsky. V tom filmu jsou zajímavé pouhé dvě minuty a my je tam hledáme dvě hodiny. Kdysi byly filmy založené na hercích a kolem nich se příběh točil. Dnes už nejsou herci, jako byl Oldřich Nový, protože je tvůrci nechtějí. Ale divák je chce. Dnes skoro nemůže vyrůst nový Belmondo nebo Hugo Haas. Dnes je všechno jinak.
Jiří Čáslavský (69)
|
Ještě jezdíte s maringotkou a promítáte filmy?
Loni a letos jsem už nevyjel, neměl jsem co promítat. Přišel digitál a já se rozhodoval, jestli mám investovat 200 tisíc do výkonného digitálu, abych mohl hrát na obraze širokém jedenáct metrů. Když jsem uvážil, že bych stejně neměl premiéry, a připočetl svůj věk, bylo jasno.
Když jste ještě jezdil, kde chodilo nejvíc diváků na vaše promítání?
Dvanáct set diváků přišlo pravidelně každý večer v Třebíči na náměstí, hodně jich chodilo i v Havlíčkově Brodě. Čtyři a půl tisíce diváků bylo po deset večerů na Letní filmové škole v Uherském Hradišti. Pět stovek diváků chodilo každý večer v malinkém Jeclově u Velkého Beranova, kde díky udírně taky krmili diváky. Nezapomenu na letní kino v Moravských Budějovicích, kam jsem jezdil osm let. Tam jsem promítal na úžasnou šestnáctimetrovou panoramatickou zeď, kterou natřeli latexem. To bylo nádherné, chodilo přes tisíc lidí. Stejně tak si vážím všech těch dvou set diváků, kteří chodili na Lipnici nad Sázavou.
Tam jste vyrůstal. Je tam ještě kino?
Už dávno je zrušené. Lipnici hodně ubylo obyvatel od doby, co jsem byl malý.
Když se podíváme na vesnice, tak dřív se promítalo hlavně v sokolovnách.
Je to tak. Proto je tolik kin s názvem Oko. Vzniklo to tím, že z názvu Sokol odsekli první a poslední písmeno. Sokolové byli krevním oběhem kultury a sportu na vesnicích.
Proč se dnes někde kinům nedaří?
Dnes mají lidé doma stodvaceticentimetrové televize. Nové filmy jsou lehce dostupné. Když k tomu připočtete výšku vstupného v kině, kolem 130 korun, tak máte po divákovi. Rodina si to vynásobí počtem svých dušiček a je hotovo.
A čím to, že vy jste lidi dokázal přilákat?
To kouzlo je finanční. Na těch náměstích to bylo „zadarmiko“. Třeba pořadatelé v Třebíči utratili za deset večerů 46 tisíc a nemuseli se starat vůbec o nic. Všechno jsem zajistil. Deset večerů měli plné náměstí spokojených lidí.
V čem je kouzlo promítání pod širým nebem?
Promítání venku je úplně jiné. Odpustíte, když kolem jede na náměstí auto. Ven se přímo hodí filmy jako Troja nebo Austrálie. Nebo muzikál Mamma Mia!, ten když pustíte v přírodě, tak to zpívají i lesy kolem. A když se na to dívalo tisíc lidí, byl to parádní zážitek.
Dnes už ze svého pojízdného kina nic nemáte?
Prodal jsem traktor i maringotku. Ta je teď na hradu Okoři. Jeden pán si ji zaizoloval a může v ní pobývat celoročně.
Sbíráte něco v souvislosti s filmem?
Sbírám. Mám na půdě padesát malých promítaček. Některé jsou i z doby před rokem 1920. Všechny fungují, jen to šustí. Asi dvanáct let jsem je sháněl na internetové aukci. Ale nepromítám s nimi, to si spíš něco natočím a sestříhám. Třeba reportáž ze zabijačky prasete.
Máte sbírku komu předat?
Ne. Až tady nebudu, tak to syn odveze do kovošrotu.
To by byla škoda.
Nebyla. Takhle to, pane, musí být se sbírkami. Víte, kolik by bylo ve filatelii modrých Mauritiů, kdyby se některé další nespálily, nevyhodily nebo kdyby je nevzal průvan? To se musí ničit, aby ty, co zbudou, byly o to dražší. Žádný správný sběratel za života nic neprodá, a proto se musí smířit s tím, že neovlivní další osud těch věcí.
Jaký vztah jste měli s bratrem Karlem, filmovým historikem, který zemřel v roce 2013?
Bratr byl o deset let starší. Když šel na vojnu, bylo mi deset. To jsme měli jen útržkovité kontakty. Kája mě začal více registrovat, když jsem já přišel z vojny. To jsem už byl dospělý. Názorově jsme se tenkrát našli – a to velmi intenzivně.
Měli jste stejný filmový vkus?
Filmový ano, politický ne. Kája si zažil ústrky, já tolik ne. Pořady Komik a jeho svět dělal pod jménem jednoho svého přítele. V roce 1968 přetrhl členskou legitimaci komunistické strany, kde byl předtím dva roky. To mu nikdy nezapomněli. Proto byl dopálený a začal čemusi věřit. To nás po revoluci 1989 málem rozdělilo. Já jsem byl tenkrát již brzy pochybovačný. Neměl jsem euforii, přestože jsem ji chtěl mít. Vydržela mi jen tři měsíce, pak jsem z ní vystřízlivěl. Kája měl delší euforii – asi tři roky. Tam jsme prožívali bratrskou krizi. Kupodivu se musel změnit on. Prokoukl. Chtěl něčemu věřit, přál si to. Jinak jemu revoluce obrovsky pomohla. Mohl ukázat to, co dříve nesměl.
