Po válce musel tento "jihlavský Němec" z republiky odejít. Znovuobnovenou jihlavskou tradici v podobě průvodů si však nenechává ujít.
Se svou ženou Hertou, rovněž jihlavskou Němkou, dohlíželi při přípravách havířského průvodu na oblékání malých chlapců a dívek do tradičních havířských kostýmů.
Pár sympatických seniorů mluví dobrou češtinou, sem tam se zábleskem německého přízvuku. A jak oba svorně říkají, jejich domovem je, i desítky let po nuceném odsunu, stále Jihlava, kde se oba dva narodili a vyrůstali.
Mají po diamantové svatbě
Manželé, kteří loni v říjnu oslavili diamantovou svatbu - tedy šedesát let manželství - se poznali až po odsunu v Německu, přestože oba pochází z Jihlavy.
A jaký je jejich životní příběh? František Václav Sládek se narodil do rodiny hodináře v roce 1925. Jeho maminka, Češka původem z Humpolce, se provdala za jihlavského Němce. Bydleli ve Srázné ulici.
"Můj otec měl na dolním náměstí, na rohu Znojemské ulice, hodinářství. Malý obchod, a moje maminka tak nemusela do práce. Starala se o domácnost, když jsem přišel ze školy, byla doma, uvařila oběd. Ten nosila tatínkovi do krámu," vzpomínal na své dětství Sládek.
Zájem dětí o průvod byl před válkou velký
Do havířského průvodu se podle něj v předválečných letech hlásilo více dětí, než pořadatelé potřebovali. I přesto, že tehdy rodiče za dítě v průvodu museli zaplatit 150 korun. A to tehdy byly docela velké peníze.
"Začátkem června se vždy musely děti přihlásit. Tenkrát to bylo tak, že když potřebovali stopadesát dětí, stálo jich tam třista. Mohli si vybírat," vzpomenul Sládek.
A v lehčím tónu Sládek dodal, že se do průvodu v pětatřicátem roce dostal díky protekci.
"Vedle obchodu mého tatínka byl holič. To byl také Němec a ten byl u havířského spolku. Když jsem poprvé k průvodu přišel, pamatuji, byl tam kromě holiče i Ignác Göth, který tehdy průvod vedl po Johannu Hauptovi, zakladateli průvodu v roce 1890. Vzpomínám, jak jsem tam tedy přišel, a ten holič mě uvedl, že jsem od Sládka syn. Tak jsem měl trochu protekci," zasměje se při vzpomínce senior.
Tehdy v průvodu navíc směli chodit pouze němečtí chlapci. Děvčatům i Čechům byla akce zapovězena. Sládek jako dítě u průvodu vydržel pět let. Vyzkoušel několik havířských hodností.
Z příjezdu německých vojáků se rodina neradovala
Jak přiznává, v roce 1939 už to ale nebylo ono. Ne však kvůli obsazení republiky nacistickými vojsky a blížící se válce, jak by se nabízelo. Důvod byl prostější, jako patnáctiletý chlapec začal mít jiné zájmy. Podle něj se však příchod nacismu v podobě průvodu nijak neodrazil.
Soužití Čechů s Němci v Jihlavě"Na náměstí za nás bylo korzo. Mladí lidé, Češi, Němci, se tam procházeli pohromadě. Když jsem vzal poprvé synovce do Jihlavy, říká mi: ´Strejdo, ukaž mi, kde bydleli Němci a kde bydleli Češi.´ Tak jsem mu vysvětloval, že bydleli spolu, ve stejných domech," František Václav Sládek |
"Žádné vlajky, nic takového nám nevnucovali, havíři nedělali žádnou propagandu. Jen už za Hitlera průvod nešel na Jánský kopeček, ale do Starých hor. Kvůli tomu, že Jihlava začala se stříbrem ve Starých horách," dodal jihlavský Němec.
V březnu devětatřicátého roku, když Jihlavu obsadila německá armáda, ji totiž jihlavští Němci vítali jako osvoboditele.
"Němci to slavili, jako osvobození. Můj tatínek ráno řekl, pojďte, půjdeme na náměstí se podívat, mají přijet Němci. Tak jsem viděl, jak přijel první voják na motorce a potom za ním i ti další. Ale naše rodina se neradovala. Moji rodiče se bavili jenom česky, protože maminka německy neuměla," vysvětlil Sládek. Tím skončily šťastné časy v Jihlavě i pro něj.
Byl raněn na východní i na západní frontě
V lednu 1943 musel Sládek narukovat do německé armády. "Byl jsem odveden na podzim 1942 a pak zamířil k Hitlerovým jednotkám na Ukrajinu - do vesnice západně od Kyjeva, kde bydleli samí Češi. Tak jsem se mohl s lidmi alespoň česky bavit," vzpomněl.
"V lednu 1944 mě poslali do Ruska, na východní frontu," dodává s tím že už v té době němečtí vojáci věděli, že jejich armáda je na ústupu.
"Ale nesměli jsme o tom mluvit nahlas, jinak by nás zastřelili. Ovšem věděli jsme, že už je válka prohraná," dodal Sládek.
Na východní frontě utrpěl poranění hlavy. "Pochodovali jsme po silnici, když na ni zaútočili Rusové. Jeden granát mě trefil na hlavě, ještě teď to je cítit," přejede si rukou po šedivých vlasech. Díky zranění se však z fronty dostal do lazaretu ve Varšavě.
Když se Rudá armáda přiblížila i na dohled Varšavy, převezli Němci podle slov Františka Václava Sládka lazaret vlakem až k francouzským hranicím. Německá armáda pak Sládka do konce války stihla znovu povolat do bojů v Holandsku. "Tam jsem byl zraněný podruhé. Dvakrát mě střelili do ramene," řekl. Zamířil proto znovu do lazaretu.
"Koncem dubna 1945 jsem se dostal do amerického zajetí v severním Německu. Odtud nás Američané vezli jejich náklaďáky až do Belgie. Tam nás rozdělili. Ty, kteří byli z Rakouska, dali na jednu stranu. Ti, co byli z Československa, šli na druhou stranu a takhle i podle dalších národností. Pak nás naložili do vlaku a přemístili až do jižní Francie k Lyonu. A později dalším vlakem přes Německo do Plzně. Tam nás Američani předali českému vojsku," uvedl pamětník.
V Plzni se těšili na domácí koláče. Rodiče však už odsunuli
Z Plzně pak pod českým dozorem jeli do Prahy - a do pracovního tábora. "Devátého listopadu mi oznámili, že můžu jet domů," vzpomínal Sládek.
Nejprve se vydal do Humpolce, kde měl příbuzenstvo z matčiny strany. Od nich se dozvěděl, že jeho rodiče odešli do Německa.
"Maminka by mohla zůstat v republice. Ale tatínek by musel jít, a to ona nechtěla, tak šli spolu. Do Rakouska šli pěšky, žili pak u bratra od mé tety ve Vídni. Tam byli až do března roku 1946, než je Rakušané poslali transportem do Ulmu a pak do Heidenheimu," vysvětlil. Stejným směrem se vydal i on, ale až o rok později.
Co bylo mezi tím? Po návratu do Jihlavy se Sládek vydal do svého rodného domu ve Srázné ulici. Domů ho ale nepustili.
"Nařídili mi, že musím jít do Starých Hor, kde byl v areálu továrny poslední internační tábor Němců," uvedl senior. Do Německa pak zamířil transportem bývalých sedláků 12 března 1946.
Po odsunu se usídlil nejdříve blízko Frankfurtu. "Pak jsem se dozvěděl, že moji rodiče jsou v Heidenheimu, tak jsem šel tam," vyprávěl. "Když jsem tam přijel, tatínek mi říká, v neděli půjdeme do kostela, tam budou všichni Jihlaváci," vzpomněl Sládek.
A právě mezi Jihlaváky žijícími v Německu si našel i svou ženu Hertu. To mu bylo třiadvacet let.
Rodáci se poznali až po odsunu. Každý rok se vrací zpět
Oba se narodili v roce 1925 a vyrůstali v předválečné Jihlavě. Ona Na Hliništi, on ve Srázné ulici v centru Jihlavy. Přesto osud jejich cesty spojil až po nuceném poválečném odsunu do Německa. Loni spolu oslavili František Václav Sládek a jeho žena Herta 60 let společného života. Herta přesto tvrdí, že si na Františka pamatuje ještě z Jihlavy.
"Chodili jsme do stejné školy na náměstí Svobody, v prvním poschodí byli kluci a ve druhém děvčata. Vždycky jsme musely dávat pozor, když jsme z druhého poschodí běžely dolů, aby nám kluci nedali nožku a my nespadly ze schodů," vzpomenula se smíchem. "Jo jo, takoví gauneři jsme byli tenkrát," rozesmál se její muž.
Do rodné Jihlavy se Sládek od nuceného odchodu vrátil poprvé v 60. letech.
"První pas jsme si zařídili v roce 1955. Ale žena jet do republiky nechtěla, měla strach, že mám jméno stejné, jako bývalý jihlavský nacista, Emanuel Sládek, a že mě tady kvůli tomu zavřou," řekl s tím, že šlo pouze o shodu jmen. "Sládků je dost po světě. Přitom až dodneška jsou naše rodina jediní Sládkové v okresu Heidenheim," dodal se smíchem.
Do Jihlavy se tak znovu podíval až v 60. letech. Rok poté, co Vysočinu navštívili jeho rodiče. Bydleli u českých příbuzných v Humpolci.
"Tenkrát ještě Jihlava stála tak, jak jsme ji znali a opouštěli. Syn chtěl vědět, kde jsem bydlel. Zavedl jsem ho až nahoru ke dveřím našeho bytu," vzpomenul. "Když jsme po roce přijeli podruhé, město se změnilo, domy na Náměstí Svobody byly všechny pryč, místo nich postavili Dům kultury," řekl.
A osud hodinářství Sládkova otce na náměstí? "To bylo prázdné. Vrata byla zavřená. Teď tam dělají nehty," postřehl.
"Víte, Jihlava už není to, co bývalo za nás. Pro nás je to tu nové. Ale jsme tady přesto stále doma," dodal sedmaosmdesátiletý Němec původem z Jihlavy.
"Na náměstí za nás bylo korzo. Mladí lidé, Češi, Němci, se tam procházeli pohromadě. Když jsem vzal poprvé synovce do Jihlavy, říká mi: ´Strejdo, ukaž mi, kde bydleli Němci a kde bydleli Češi.´ Tak jsem mu vysvětloval, že bydleli spolu, ve stejných domech," vyprávěl Sládek.
