Dal by se označit za sběratele nevšedních zážitků. Kromě toho, že je Martin Prokop jediným českým jezdcem, který se pravidelně účastní elitní kategorie seriálu mistrovství světa v automobilových soutěží, si dobrodružství užívá i při svých dovolených.
V minulosti podnikl cestu na motocyklu Jawa 21 pionýr z Prahy do Paříže nebo wartburgem z Jihlavy do Istanbulu.
Na přelomu listopadu a prosince se pak 31letý jihlavský rodák s přítelkyní a přáteli vydal do Afriky, aby společně vystoupali na nejvyšší horu Kilimandžáro.
"Chtěli jsme na jinou dovču, ale ta nám nevyšla. Tak jsme zkusili tohle," usmívá se Prokop. "A musím říct, že Afrika je po všech stránkách úžasná."
S nápadem vystoupat na Kilimandžáro za vámi přišel jiný automobilový jezdec - Štěpán Vojtěch. Jak dlouho vás musel přemlouvat?
Každopádně jsem chtěl něco udělat a dlouho jsem přemýšlel co. K lezení na hory jsem se nikdy nestavěl moc kladně, protože je to tam obrovské riziko. Ale tím, že přišel Štěpán, jsem si říkal: to taky není žádný horolezec. Taky má rád svůj klid. Tak to zkusím. Myslím, že to byl ten hlavní důvod, který mě přesvědčil, abych s ním nakonec do toho šel.
Proč?
Věděl jsem, že tam případně nebudu sám, kdo tyhle věci nezná a není na ně připravený. Tak jsme to nějak dali dohromady.
Bral jste s sebou svoji přítelkyni. Nebyl jste o to nervóznější?
Nebyl. Ona je na tom fyzicky líp než já. Tak jsem se toho nebál. A hlavně ona už takhle vysoko byla. Takže věděla o kus víc.
Navíc vaše přítelkyně (Andrea Micková - pozn. red.) vlastně také dělala sport...
Jo, dlouho hrála závodně tenis. A ještě i dnes sportuje každý den. Takže má fakt lepší fyzičku než já. O ni jsem strach neměl, to jsem měl větší obavu o svůj výkon.
Byla někdy chvíle, kdy jste si říkal, že jste neudělali úplně dobře, že jste se do tohoto dobrodružství pustili?
Musím říct, že celou dobu, kdy jsme stoupali po jednotlivých táborech, jsem si říkal, že je to sice pěkný zážitek, ale ne založený zrovna na jistotě nebo možnosti nějaké pomoci. A při posledním výstupu, který se jde přes noc a na kterém jsme měli ještě velkou smůlu s počasím - hustě sněžilo a to nám bralo spoustu sil - jsem pochopil, že tam žádná záchrana neexistuje. V momentě, kdy se něco pokazí, tak to blbě dopadne. Tam jsem si uvědomil, že to není v pohodě a že to nebylo úplně nejlepší rozhodnutí.(hořký úsměv). Že risk byl větší, než jsem si představoval.
Kilimandžáro
Zdroj: cs.wikipedia.org |
Co jste si v tu chvíli říkal?
Jediné, co jsem chtěl, bylo vyřešit to v pohodě a neudělat chybu. A neriskovat zranění. Protože tam není cesty k záchraně v nějaký reálný čas. Neexistuje vrtulník nebo horská služba, nejbližší pomoc je dva dny chůze zdravého člověka. Ať se ti stane cokoliv, byť ne úplně akutního - když potřebuješ třeba ošetření během pár hodin - tak se ti ho zkrátka nedostane.
Takže pro příště si podobné dobrodružství raději pořádně rozmyslíte?
Myslím, že jsem v životě dělal už hodně nerozumných věcí. Hodně riskantních. A vždy, když to po nějaké době pomine, člověk na ty nepříjemné věci zapomene. Pamatuje si jen ty hezké. Já musím říct, že ty vzpomínky na Afriku jsou obrovské. Takže nemůžu říct: hele, už nikdy. Většina lidí to sice tvrdí, já říkám, že bych to nechtěl zažít v krátké době. Ale neříkám, že už vůbec.
Kouzlo černého kontinentu tedy zafungovalo i na vás?
Ano a to hodně silně. Moc jiných cestování, jaké jsem zatím zažil, ve mně nezanechalo tak dlouhodobé stopy. Afrika sama o sobě je hodně zajímavá. A když je to ještě spojené s tím výstupem na vrchol, je to něco, co na žádné jiné normální dovolené nezažiješ.
Ostatně kromě Kilimandžára jste si v Africe užili také safari. Na to už se asi vzpomíná lépe?
Určitě. Afrika je úžasná po všech stránkách. Zažít Afriku je něco naprosto odlišného, než když jedeš na dovolenou třeba do Jižní Ameriky nebo do Thajska. To je všechno hezké, ale není to tak silné. A navíc ta zvířata... Jednak jsme byli v klasickém safari, kde jsme viděli celou tu velkou pětku. (Označení pěti nebezpečných afrických zvířat, které používají lovečtí průvodci na safari a profesionální lovci. Patří k nim slon africký, lev, nosorožec dvourohý, buvol africký a buď levhart skvrnitý, nebo hroch obojživelný - pozn. redakce). Ale my jsme šli i na trek za gorilami, které žijou v horách. To jsou obrovské dvousetkilové gorily. To byl zase silný zážitek. Bylo cítit to nebezpečí. Protože tam nejedeš v autě, jdeš normálně pěšky v deštném lese. To jsou opravdu nesmazatelné a hodně silné zážitky.
Takže těch šestnáct dní africké mise vás mohlo na nadcházející sezonu dobře připravit?
Musím říct, že jsem si myslel, že mě to fyzicky nakopne. Hodně mě to sice vysílilo, trénink to byl veliký. Ale na druhou stranu jsem přijel hodně unavený. Celé Vánoce jsem byl bez šťávy. Byl jsem fakt vysílený. Potřeboval jsem hodně odpočinku. Minulý týden jsem ještě akorát sportoval a odpočíval. Abych tělo dostal do pohody. Myslel jsem si, že to bude větší dovča.
No, do relaxace na pláži to mělo opravdu hodně daleko.
Byla to úžasná morální dovolená, hlava si odpočinula hodně. Spíš to bylo o tom přemoct sám sebe, když jsme lezli nahoru. To byl skvělý trénink. Ale fyzicky, po té dlouhé sezoně, to bylo hodně náročné. Dalších čtrnáct dní jsem byl hodně unavený a cítil jsem to. Přes Vánoce jsem si potřeboval úplně odfrknout. Až potom jsem začal fyzickou přípravu. Naštěstí to naskakuje rychle, takže se cítím fyzicky dobře.
Takže Vánoce proběhly ve stylu cukroví, televize, pohádky?
Musím říct, že pohádku jsem neviděl žádnou (usmívá se). Spíš jsem si užil domova, kde jsem celý rok nebyl. Bylo to o kontaktu s rodinou, o tom být doma. Byl jsem na procházkách kolem Jihlavy, na což jsem taky neměl čas. Ale televize mě nebaví, takže to jediné ne. Ale jinak to tak bylo: papáníčko, kecání s rodinou, fakt příjemný odpočinek.
