„Zpětně není snadné posuzovat minulé směřování. Navíc v kraji, kde jsme víc než jinde svědky opakovaného střídání úspěchů a ztrát. Proměn cílů podnikání, jak si to uvědomíte třeba na břehu rybníka u továrny v Hodicích - začínalo se tu s fezy pro Turky a sukny, na které už nikdo nevzpomene. Zato dnes tu vyrábějí jeden z nejznámějších salámů, ten se jménem Vysočina,“ říká Benjamin Fragner v úvodu zbrusu nové knížky ze série s trošku odtažitým názvem Industriální topografie.
Fragner vedl tým odborníků z Výzkumného centra průmyslového dědictví Fakulty architektury ČVUT v Praze. Tým po tři roky křižoval kraj a mapoval stovky objektů průmyslové architektury a technických staveb. Výsledek? Unikátní publikace s 324 hesly a dobovými i současnými snímky. Tak trochu encyklopedie, při jejímž pročítání lze ale tušit příběhy.
Mořské houby a sukno pro erár
Kdo dnes například ví, že tam, kde se v současnosti ve Velkém Meziříčí v Hornoměstské ulici dělá oblíbená Alpa francovka, podnikatel František Sáblík za první republiky vybudoval velkozávod mořskými houbami? Ve svém provozu je bělil, zpracovával i skladoval.
O kus dál ve stejném městě je fabrika, ve které sídlí Motorpal.
O 155 let dříve tu ale rodina Kallabů vyráběla úplně něco jiného - vojenské sukno. Dodávala je c. k. eráru při francouzsko - sardinsko - rakouské válce v roce 1859.
Na druhém konci kraje, v Nové Vsi u Světlé, stála na počátku minulého století výstavní brusírna skla s vodním pohonem. Na fotografii z roku 1912 vypadá opravdu velkolepě. Defilují na ní řady zaměstnanců. To dokládá fakt, že dávala práci stovkám lidí.
Schindlerova brusírna skla v roce 1912. Za šest let ji majitelé museli zavřít. Pak tam byli soukeníci i Modeta a Dotex.
„Patřila mezi nejlépe vybavené a zjevně taky nejvýstavnější podniky svého druhu v Rakousku-Uhersku,“ uvádějí autoři v knížce. Vznikla za jediný rok na místě zkrachovalého mlýna. U osady Dobrá nad Sázavou ho zakoupila roku 1900 rodina Schindlerů, která po celém světě obchodovala s jabloneckou bižuterií.
S koncem první světové války přišel i konec brusírny. Výrobními prostorami pak „prošel“ například podnik Modeta. Dnes je areál pronajímaný na sklady a dílny.
Hlavně moc necídit
Benjamin Fragner, syn slavného českého architekta Jaroslava Fragnera, je teoretikem a historikem v tomto oboru. Vysočina mu při sbírání materiálu pro knížku učarovala.
„Je tu jedna věc, kterou v jiných krajích nenajdete. Krajina si tu zachovává idylický venkovský ráz. Kolem měst se nerozrůstá bezbřehá průmyslová aglomerace. Končí domy a začíná úchvatná příroda,“ podotkl, když přijel před několika dny knížku pokřtít.
Slavnostní křest se symbolicky uskutečnil v jedné z výrobních hal bývalé Baťovy továrny na boty v Třebíči-Borovině. Objekty z dílny Baťova dvorního architekta Vladimíra Karfíka tu dnes opět ožívají. A průčelí jednoho z nich se dostalo i na přebal knížky.
„Tohle vidím moc rád, když to staré dobré nachází nové využití. Jsou tu firmy, přestěhuje se sem vysoká škola, vznikají byty. Jen bych měl obavu, aby si to tu moc nevycídili. Například původní betonovou stěrku na podlahách stačí jen vyspravit. Opatrný bych byl u materiálů i barev,“ podotkl Fragner směrem k investorům, kterými jsou soukromníci i město.
Rondokubistická perla
Co hlavně ovlivňovalo průmyslové a výrobní stavby v kraji zelených kopců? Odpověď je jednoduchá: zdroje. Zpracovávalo se dřevo, sklo, kůže, hlína, dekorační a stavební kámen - monolit z žuly od Mrákotína zdobí třetí nádvoří Pražského hradu.
Vroce 1885 byl založen panský lihovar jako součást hospodářského dvora třebíčského zámku.
Lihovar v Třebíči dnes - nový majitel jej opravil na restauraci, v přilehlých budovách je minipivovar a expozice sportovních vozů.
Kovovýroba jen kvetla. Zpracovávalo se taky mléko, len a především brambory. Lihovary a škrobárny měly zelenou. I Třebíč měla svůj lihovar, byl panský, patřil k zámku a dodnes stojí kousek nad bazilikou svatého Prokopa. Nový majitel ho opravil, uvnitř funguje restaurace.
Povodeň, smrt a pak nový most
V Třebíči ale stojí taky jedna perla. Budova UP závodů v Sušilově ulici. Tak trochu nepozorovaná. Továrna na nábytek měla v počátcích první republiky osvíceného majitele Jana Vaňka. Ten spolupracoval s takovými osobnostmi, jako byli architekti Jan Kotěra, Pavel Janák nebo Josef Gočár.
Právě slavný Gočár dal průčelí objektu tolik ceněnou rondokubistickou podobu. „Plány dnes leží v Praze v archivu, a mimochodem - jsou opravdu moc krásné,“ podotkl Benjamin Fragner.
V Hořepníku na Pelhřimovsku zase mají silniční most přes říčku Trnavu. Vznikl v místě, kde ten původní železný strhla povodeň 16. května 1911. Při ní zahynul jeden člověk. Zemský výbor království českého zadal práci na plánech tehdy mladému inženýrovi Stanislavu Bechyněmu, rodákovi z Přibyslavi.
Během krátké doby vznikl most nový, železobetonový, se secesní úpravou a oblouky, které jsou nahoře spojené příčnými takzvanými ztužidly. Stavěla ho firma Karla Skorkovského. „Za stavebníka práce dozoroval inženýr Jaroslav Veselý, známější později jako motocyklový závodník,“ připomínají autoři publikace.
Unikátní most slouží dodnes, od roku 1987 je kulturní památkou. Bechyně se pak podílel na podobě prestižních staveb. V Praze spolupracoval na Paláci Lucerna. A Skorkovského firma stavěla Veletržní palác.
Chlouba rodiny Löwů
A co krajské město Jihlava? Tady knížka mapuje šestatřicet staveb a areálů. Připomíná například původní družstevní motouzárnu v Polenské ulici, kde se už řadu desetiletí vyrábějí pilníky. Tam, kde je dnes ve Srázné ulici ubytovna, býval původně podnik o sto zaměstnancích, který dělal kartonáže. Produkty před sto lety vyvážel až do Ameriky.
V Havlíčkově ulici zase bývala továrna na boty značky Humanic. Bývalý tovární areál v Helenině v Hálkově a Lesní ulici dnes využívají školy. Bývala to ale chlouba rodiny Löwů. Postavili jednu z prvních kolonií dělnických domků v monarchii, základ dnešní osady Helenín. V továrně se vyráběla hladká sukna anglického typu.
Punčochy, ponožky, rukavice i dětské zboží pro Evropu, Ameriku a Austrálii. To vše šlo z jihlavské pletárny Modeta u zoo v roce 1900. Založil ji Emil Seidner, podílník vídeňské firmy S. Heit & Co. Po roce 1912 ji vedl se společníkem Ehrlichem. Roku 1929 zaměstnávala 400 lidí.
V budově ve stylu anglické novogotiky v roce 1919 vznikl například promítací sál a kuželna. Ve třicátých letech přišel úpadek. A krátce po válce fabrika dokonce sloužila jako internační tábor. Souviselo to s tím, že od středověku až do roku 1945 tvořila Jihlava s okolím druhou největší německou jazykovou enklávu na území českých zemí.
Autoři každý z bývalých pěti okresů „usazují“ do historických souvislostí. Prvními známými návštěvníky Pelhřimovska byli Keltové. Přišli do neprostupných hvozdů po proudu potoků za zlatem. Byli v čele těch, kdo začali objevovat Českomoravskou vrchovinu.
U Jihlavy odborníci připomínají středověkou těžbu vydatných ložisek stříbra. Havlíčkobrodsko, to je synonymum pro sklářství i brambory. Žďársko je historicky spojováno se železářstvím, tírnami lnu a uranem. A Třebíčsko? Především ho proslavila výroba obuvi a zpracování kůže.
