Svým hokejovým uměním bavil pravidelně tisíce fanoušků. V Jihlavě se svého času chodilo na mistrovské zápasy do hlediště Horáckého zimního stadionu hlavně na něj.
Ovšem zatímco pro fanoušky byl útočník Oldřich Válek jednoznačně hráčem číslo jedna, trenéři z něj častokrát zas až tak úplně nadšení nebyli. Vždycky totiž patřil spíš mezi hokejové rebely.
„To je pravda. Však jsme se taky kolikrát s trenérem Holíkem pěkně škorpili. Nebo přesněji řečeno jsme se spolu mockrát pohádali,“ vzpomíná s úsměvem na svá nejlepší hokejová léta šestapadesátiletý Válek.
Váš příchod do Dukly taky tak trochu souvisel s vaší prudkou a někdy možná i malinko nezodpovědnou povahou. Mám pravdu?
Ano. Já jsem v jednom roce podepsal přestupní lístky Kometě Brno a babička, která mě vychovávala, v té době zároveň také Kladnu. (usmívá se) A oba kluby to pak podaly, takže mi hrozilo, že si pořádně dlouho nezahraju. Tehdy mě zachránila Jihlava.
Jak konkrétně?
Přijel za mnou její tehdejší trenér pan Pitner a řekl mi, ať jdu na vojnu, že on udělá maximum, abych z té šlamastiky vyvázl jen s krátkým trestem. A dodržel slovo. V říjnu jsem stál před disciplinárkou a už v prosinci jsem hrál v dresu Dukly.
Což v tehdejší době rozhodně nebylo za trest...
To určitě ne. Vždycky jsem se z Třebíče jezdil dívat, jak Dukla hraje. Třebíč sice byla jakési béčko Komety, ale můj sen byla od samého začátku Dukla.
Nikdy jste svého rozhodnutí kývnout na nabídku Jaroslava Pitnera nelitoval?
Jasně, že ne. Zažil jsem v Jihlavě spoustu krásných momentů. Tituly mistra republiky, pozvánky do nároďáku... I když, kdybych se byl býval o sebe lépe staral, mohl jsem v reprezentaci hrát asi častěji. A možná patřit k těm úplně nejlepším. Každopádně za všechno dobré vděčím hlavně dalšímu trenérovi Dukly panu Neveselému.
A když teď někdy zavítáte na Horácký zimní stadion, rezonuje vám ještě v uších tehdejší ohlušující skandování: Olda Válek?
(usmívá se) To víte, že si vzpomenu. Byly to krásné roky. Vlastně ani nevím, čím jsem si zasloužil, že jsem byl u fanoušků tak populární.
A nejen u fanoušků, ale určitě i spousty fanynek. Nebo se pletu?
(směje se) To je trochu záludná otázka. Samozřejmě, že byly fanynky. Tomu se žádný hráč neubrání. Ke sportu to ostatně patří i dnes. Ale vždycky to pro mě byly jen fanynky, nic víc.
Hráčskou kariéru jste definitivně ukončil až v poměrně pokročilém věku. Nemohl jste se od hokeje odtrhnout?
Přesně tak. Chtěl jsem pořád hrát. Končil jsem v šestačtyřiceti letech. A nebýt toho, že jsem si urval sval na ruce, možná bych vydržel až do padesátky.
Týdeník 5plus2Každý pátek zdarma  Čtení o zajímavých lidech, historických událostech, nevšedních akcích z celého Kraje Vysočina. |
Jeden z vašich spoluhráčů kdysi prohlásil, že jste byl jediný hokejista, kterému šlo pivo rovnou do svalů...
(směje se) Tak to jsem ho asi teď přestal pít. Ne, já jsem samozřejmě cvičil, pracoval jsem na sobě. Ale je fakt, že když jsme s klukama někde seděli, tak mi kolikrát Jarda Benák s Liborem Dolanou říkali: No jasně, dej si o dvě piva víc a my pak za tebe ztloustneme.
Vzpomínal jste na trenéry Pitnera a Neveselého, ale co Jaroslav Holík? Jak jste s ním vycházel?
Už jsem říkal, že jsme se mockrát pohádali. Ale oba jsme byli takoví „přímáci“, nikdy bychom na sebe neudělali podraz. Takže taková ta vzájemná důvěra a respekt mezi námi vždycky zůstaly. Ale hádali jsme se jen při hokeji. Každopádně nikdy na něj nezapomenu. Byl mojí ikonou. To hlavně na něj jsem se jako kluk jezdil dívat.
Po skončení kariéry jste se dal také na trenérskou dráhu. Nemrzí vás, že v tomhle směru na vás Dukla tak trochu zapomněla?
Já bych to řekl asi takhle. Jelikož jsem chtěl hrát co nejdéle, tak mi v trenérské kariéře mezitím trochu ujel vlak. A k té Dukle...(dlouze přemýšlí) Ať už je to tak, nebo onak, pořád je to prostě moje Dukla.
Po loňské sezoně jste skončil jako trenér i ve druholigových Moravských Budějovicích...
To bylo rozhodnutí pana Stojánka (majitel klubu – pozn. red.). Ale mně to nevadilo, stejně jsem šel na výměnu kyčle. A teď v březnu mě navíc čeká první operace kolena.
Takže momentálně marodíte?
Ano, jsem v rekonvalescenci. A ještě nějakou dobu budu. To víte, klouby časem trápí každého hokejistu. Takže teď nedělám nic. (usmívá se)
