Na rozhodčího nejprve nadával, pak byl rád, že mu srovnal zlomenou nohu

V sobotu oslaví třicáté narozeniny. Měla to být pořádně velká party, jenže akci pro sto lidí musel pelhřimovský hokejista Tomáš Plachý zrušit. Kvůli zranění, které mu uvěznilo levou nohu do sádrové dlahy.

Doma s rodinou teď sice Tomáš Plachý tráví víc času, jenže tenhle volný čas je vykoupený bolavou nohou. | foto: archiv Tomáše Plachého

Jak se cítíte teď, pár dnů po operaci?
Není to žádná sláva. Noha mě hrozně bolí, takže musím hlavně ležet. A přitom vůbec nevím, jak. Žádná analgetika nezabírají.

Co se stalo?

Hokejový útočník druholigového Pelhřimova Tomáš Plachý, který tuto sobotu oslaví třicáté narozeniny, utrpěl před téměř dvěma týdny vážný úraz levé nohy. Při jednom z přípravných soubojů si zlomil lýtkovou i holenní kost těsně nad kotníkem.

„Naletěl jsem na mantinel a noha se mi otočila do pravého úhlu. Když jsem se podíval dolů, brusle mi koukala pod holení úplně bokem,“ popisuje nešťastný moment z úvodu třetí třetiny zápasu se Žďárem nad Sázavou.

Vybavíte si přesně okamžik, kdy ke zranění došlo?
Naprosto jasně. Teda nevím, proč jsem uklouzl a vletěl na mantinel, ale ten pohled na nohu byl hrozný. Každý den se s ním teď budím.

Co vám blesklo hlavou jako první?
To byl takový pocit, jako že se najednou zastavil čas. V jedné vteřině mě napadlo, co rodina, práce, hokej. Věděl jsem moc dobře, že tohle není zranění na týden.

Do nemocnice jste jel i s bruslí na noze?
Já měl hlavně kliku, že jeden z čárových rozhodčích byl ortoped. On mu to tedy zprvu nikdo nevěřil, ale když zopakoval, že je opravdu lékař, tak už se mu do toho nikdo nepletl. Prostě mi vzal nohu a srovnal mi ji zase do přirozené polohy. Pak mi rozvázali tkaničku a sundali brusli i holenní chránič.

Úplně mě při té představě mrazí. Neměl jste tendenci mu v tom narovnávání nějak zabránit?
Já se koukal jinam. Jen jsem cítil, co s tou nohou asi dělá. Každopádně to bolelo strašně.

Když to teď malinko zlehčím, tak v tomhle případě nebyli rozhodčí na ledě jenom pro zlost. Nemám pravdu?
(směje se) Je to tak. Nejdřív jsme na něj s klukama nadávali a pak mi byl najednou dobrej.

Operovali vás ještě ten večer?
Ne, druhý den. Navíc mi v pelhřimovské nemocnici řekli, že tam není zrovna ortoped, a tak jsme se domluvili, že mě rodiče vezmou autem do Havlíčkova Brodu. Chtěl jsem tam i proto, že v Brodě bydlím.

Nemusel jste cestou uklidňovat maminku? Pro ni to asi byl obzvlášť hororový zážitek, vidět vás na ledě v takové pozici...
Ne, naši to zvládli úplně skvěle. Nepanikařili, chovali se jako profíci. (usmívá se)

Jakou roli ve vašem zranění hrál žďárský obránce Pavel Staněk? Prý byl přímo u toho, když k události došlo...
Byl za mnou v nemocnici a probírali jsme to několikrát. Ani jeden z nás přesně netuší, co se stalo. Vím, že jsem se tlačil před bránu a on se ke mně otočil s hokejkou. Možná jsem po ní uklouzl, nevím.

Zajímá vás dění v krajích?

Za cenu jednoho vydání získáte všechny regionální přílohy.

Už jste při hokeji někdy zažil podobně vážné zranění?
Jediné, s čím se to dá možná trochu srovnat, tak když mi v juniorce v Orlové jeden z protihráčů na dvakrát zlomil nos. Ale to bylo v obličeji, takže nic strašného. Noha je mnohem horší.

Co vás teď čeká? Jaké jsou prognózy lékařů?
Zatím se to prý hojí dobře. Tři týdny budu mít sádrovou dlahu a pak další tři týdny sádru s podpatkem. No a potom se uvidí, co bude dál. Jsem ještě pořád celkem mladý, tak by se to mohlo hojit dobře. Aspoň tak si to plánuju. (usmívá se)

Mimochodem, když je řeč o věku, vám bude v sobotu 30 let. Takhle jste si asi svůj dárek nepředstavoval, co říkáte?
To rozhodně ne. Chystal jsem velkou oslavu, skoro pro sto lidí. Říkal jsem si, že jsou to vlastně první pořádné narozeniny. Jenže teď jsem to všechno musel zrušit a oslava bude jen v úzkém rodinném kruhu. Nechci pokoušet osud, kdybych zase nějak špatně došlápl.

Takže pořádná oslava bude až za rok?
Jo, přesně tak. Teď je pro mě prioritou dát se dohromady, abych mohl zase plnohodnotně chodit. Nechci za každou cenu honit tuhle sezonu. Momentálně jsem totálně imobilní, odkázaný na svoji ženu, která si se mnou chudák užije. Ale zatím to zvládá dobře, ještě ani jednou nevybouchla. (směje se)

A co vaše práce, zřejmě vás teď zaměstnavatel dlouho neuvidí...
Musím mu moc poděkovat, dává mi dost času na to, abych se dal dohromady. Možná je to i tím, že pro tuhle farmaceutickou firmu dělám jako obchodní zástupce už osm let a ještě jsem nemarodil.

Rouhat už se nikdy nebudu, slibuje Plachý

Žertovat ještě někdy v budoucnu nemístně na téma zdraví? Z toho je pelhřimovský hokejista Tomáš Plachý asi definitivně vyléčený. Už dvakrát mu totiž život za jeho rouhání uštědřil pořádně tvrdou lekci...
První bolestivý pohlavek schytal brzy třicetiletý útočník druholigových Ledních Medvědů někdy před dvěma či třemi lety, kdy se ­vysmíval jednomu ze svých spoluhráčů.
„Honzovi Hrbatému tehdy myslím ve Vrchlabí vyrazili zuby a on vypadal fakt komicky. Když jsem ho viděl, tak jsem se musel děsně smát,“ vzpomíná Plachý. „Omlouval jsem se mu, že vím, že je to trapný, ale že si prostě nemůžu pomoct,“ vybavuje si.
Hned následující zápas ho ale ­smích přešel. „Taky jsem přišel o­ dva zuby, takže jsme pak po ledě jezdili bezzubí dva a smáli se na­ sebe navzájem,“ prozrazuje.
Na tenhle moment však před pár dny zřejmě zapomněl. Těsně před začátkem přípravného utkání se­ Žďárem nad Sázavou se totiž navzájem popichovali s protihráčem a kamarádem Pavlem Staňkem. A ­padla při tom i slova ve smyslu, že ­kdyby ho chtěl náhodou v utkání jeho soupeř zranit, tak ať to udělá aspoň tak, aby se mu vyplatila pojistka. „Jo, nějaké takové blbé řeči jsme opravdu vedli,“ potvrzuje Plachý.
A už o pár desítek minut toho pořádně litoval. „Fakt jsem netušil, že se na ledě ani nestačím ohřát a ­dostanu ty svoje hloupé poznámky takhle rychle sežrat. Nebyl to hezký pohled, když jsem měl najednou nohu do pravého úhlu. V ­tu chvíli se pro mě zastavil čas,“ popisuje osudnou chvíli pelhřimovský hokejista. „Slibuju, že už se nikdy takhle rouhat nebudu,“ dušuje se Plachý.