Hluchý mlýn v třebíčském Libušině údolí zmizí. Nový majitel, třebíčská společnost IFRE, už vyřizuje stavební povolení na bourací práce. | foto: Petr Lemberk, MAFRA

Hluchý mlýn u Třebíče po 500 letech zmizí. Dřív zajímal i squatery

  • 1
Nevábné místo v třebíčském lesoparku Libušino údolí bude přepisovat svou historii. Nový majitel už se připravuje na zbourání Hluchého mlýna, v němž před víc než sto lety utichlo mlýnské soustrojí. A dávno se odtud odstěhovali poslední nájemníci.

Říká se mu i dům hrůzy. Především proto, že je Hluchý mlýn v Třebíči pětadvacet let opuštěný, má vybouraná okna, v přízemí provizorně zazděná. Je oprýskaný, střechu obrůstá mech.

Nachází se přímo u cesty v městském lesoparku Libušino údolí, kolem jsou vzrostlé stromy a protéká tudy Stařečský potok, který od 16. století až do roku 1916 dodával soustrojí mlýna potřebnou vodu. Teď se všechno změní.

„Nemovitost jsme koupili na konci loňského roku jako investici, protože jsme investiční firma. Nyní vyřizujeme stavební povolení, abychom objekt mohli zbourat,“ uvedl prokurista společnosti IFRE Martin Benáček.

Kolem už jsou čerstvě pokácené náletové dřeviny.

„Až mlýn zbouráme, uklidíme to místo, aby bylo pěkné. Musíme ještě promyslet, kam vozit suť. Možná část využijeme na staveništi u zámku, kde nyní budujeme nové objekty,“ popsal Benáček.

Co dál? Majitel se teprve rozhodne

Co dál s pozemkem v idylické klidové zóně hlubokého zalesněného údolí, které je oblíbeným místem volnočasových aktivit Třebíčanů? „Bývalo to v minulosti živé místo, rádi bychom mu zase život vrátili, přece jen to odtud není daleko do centra,“ říká Benáček.

Podle platného územního plánu Třebíče je lokalita Hluchého mlýna definovaná jako smíšená zóna bydlení, občanské vybavenosti a služeb.

„Okolní vzrostlé stromy nedovolují vymýšlet nějaké bydlení, je to uzavřené údolí s nedostatkem slunce slunce. Aktuálně to na další třebíčskou restauraci nevidíme, je jich tu jak máku. Možná spíš nějaké zařízení pro seniory, protože je to klidné místo. Ale teprve uvidíme, bylo by to ve spoluinvestorství s někým dalším,“ naznačil plány prokurista Benáček.

Squash, hospic, night klub

Předchozí majitelé z Čech tam měli různé plány. Mluvilo se o centru volnočasových aktivit, v roce 1997 bylo pro objekt a přilehlé pozemky vydáno stavební povolení na relaxační areál a přístavbu squashových kurtů.

Proslýchalo se o záměru zbudovat tam hospic, hotel, výletní restauraci a dokonce night klub. Nic z toho se neuskutečnilo. Došlo však pouze na výměnu střechy, opravu stropu v patře, zmizela stará okna a dveře a stavba pak dlouho zůstala zakonzervovaná.

„Co vím, tak tam v minulosti byla paní, co cítí různé energie. Říkala, že špatný, špatný. Taky se tam stalo dost sebevražd,“ přidal další střípky do mozaiky zajímavostí o Hluchém mlýně Martin Benáček.

Nová cesta kvůli mlýnu

„Že stavba půjde k zemi, mě nějak zvlášť netrápí. Je opravdu v dezolátním stavu. Spíš by mě nyní zajímalo, co tam bude stát, aby to vůbec zapadlo do koloritu místa. Kvůli Hluchému mlýnu se před časem dobudovala příjezdová cesta, aby tam mohlo zásobování,“ zmínil bývalý městský architekt Lubor Herzán.

Historie mlýna sahá až do 16. století. Jak uvádí ve své publikaci Procházky starou Třebíčí amatérský badatel Jiří Joura, mlynáři měli v Třebíči svůj cech od roku 1538. A majitelé se v Hluchém mlýně střídali poměrně často. Mezi mlynáři se objevují jména jako Matěj Hluchý či rodina Mikundů.

Mlýny skončily rychle po sobě

Potřebnou vodu jako hnací sílu pro pohon zadržoval malý splávek. Stařečský potok byl ovšem znečištěný kvůli kožedělné výrobě v borovinské fabrice, jíž protékal. Voda v mlýnských strouhách zahnívala a i to se podepsalo na činnosti třebíčských vodních mlýnů.

„Byly čtyři, které se na Stařečském potoce nacházely od Starče po Třebíč. Všechny ukončily svou činnost v rozmezí asi pěti let,“ doplnil Herzán.

Hluchý mlýn ve zmíněném roce 1916. Poté byl objekt upraven na obecní byty. Zůstaly i za socialismu. Městské byty čtvrté kategorie tam existovaly ještě krátce po roce 1989.

To znamená, že v nich například nebylo ústřední topení, nájemníci si topili v kamnech. „Bydleli tam, abych tak řekl, hůř přizpůsobiví spoluobčané,“ zmínil Herzán.

Někteří pamětníci uvádějí, že po Havlově amnestii na počátku roku 1990 bylo ve mlýně „veselo“, objevili se tam známí nájemníků, propuštění z vězení. Pak město dům prodalo. V „hluchém“ období, kdy opuštěná stavba chátrala, se o ni dokonce začali zajímat squateři. Nakonec se tam ale nenastěhovali.