Vítězství Hitlerovy armády v téhle válce už na konci roku 1944 asi málokdo věřil. Fronta na západě i východě nezadržitelně ukrajovala stále větší části nacisty okupovaného území.
A Němci potřebovali nové prostory pro výcvik vojáků. V jejich hledáčku uvízla právě i Jihlava s tehdy silnou německy mluvící populací. Jenže zrovna u ní s plány na zábor pozemků pro výcvik nových vojáků narazila.
Uvažovalo se nejprve o třech lokalitách, jihovýchodně, severně a východně od Jihlavy. "Jedním z faktorů, který ovlivňoval výběr místa výcviku, byl počet obyvatel v oblasti, kteří by museli být vystěhováni," píše v knize Jihlava pod hákovým křížem badatel Jiří Vybíhal.
Nacističtí pohlaváři nejprve vybrali jako výcvikový prostor plochu zhruba 800 hektarů lesů mezi Stonařovem, Třeští a Salavicemi. Část lesů tam však patřila jihlavským Němcům.
"Ti se sice nemuseli kvůli záboru prostranství bát vysídlení, avšak přesto se proti tomuto záměru postavili," píše Vybíhal. Lokalita severně od Jihlavy zase nebyla průchozí z toho důvodu, že tam vlastnil statek letec Luftwaffe a nositel Rytířského kříže.
Když přinášejí oběti vojáci na frontě, musí i sedláci
A krajské vedení NSDAP proto začalo hledat na Jihlavsku nový prostor pro výcvik esesáků. "Denně padnou za oběť stovky vojáků na východní i západní frontě. Od jihlavských Němců se očekává stejné nasazení, jaké přinesli říšští sedláci v okolí Magdeburgu, kteří své pozemky dali již k dispozici," psal v dopise župnímu vedoucímu hrabě von Puckler-Burghaus, který už v létě roku 1944 nechal do Jihlavy převést značnou část vojáků SS pro cvičení ostré střelby.
A jeho dopis končil konstatováním, že s měsíční teoretickou průpravou v kasárnách nelze vojáky poslat do bojů na frontu. Koncem listopadu se do jednání vložil i německý státní ministr pro Čechy a Moravu Karl Hermann Frank, který vznik cvičiště u Jihlavy podporoval.
"Nakonec místní Němci přišli na šalomounské řešení, kdy navrhli pro výcvik pozemky nedaleko Jihlavy, avšak mimo takzvaný Jihlavský jazykový ostrov," popisuje Vybíhal. Vybrali území mezi obcemi Luka nad Jihlavou, Předboř, Svatoslav a Bítovčicemi. "V těchto obcích bydleli většinou Češi, a tak se problém vyřešil‘," konstatuje v knize Vybíhal.
Nakonec se museli vystěhovat lidé ze Střížova, Komárovic, Přímělkova a Svatoslavi. "Každý šel, kam jen mohl. V celé farnosti zůstalo jen asi osmadvacet lidí. Také kostelní zařízení bylo převezeno a uskladněno v Panské Lhotě v tamním kostele a v márnici," popisuje badatel Vybíhal. Podobný osud postihl i obecnou školu ve Střížově.
Každý šel, kam mohl. Vyhnány byly stovky obyvatel
"Dne 7. prosince 1944 odpoledne byl povolán řídící učitel na obecní úřad ve Střížově, kde mu bylo sděleno, že podle výnosu okupačních úřadů bude do konce února 1945 celá obec vystěhována," ocitoval z obecní kroniky Jan Kalný, který kroniku opatruje. Vystěhování mělo být natrvalo.
V křeči se zmítající nacistický režim před svým kolapsem ještě rozhodnutí několikrát uspíšil. "V úterý 12. prosince 1944 byl rozkaz opět změněn a o dva dny později předvoj SS ohlásil nástup do budovy," dodal ve své knize Vybíhal.
A po Novém roce se začali z obce stěhovat i všichni obyvatelé. Ze svých domovů musely odejít stovky lidí. "Všude panoval smutek a nejistota, neboť nevěděli, kde mají zakotvit a na jak dlouho. V polovině ledna byla obec vystěhována," píše se ve Vybíhalově knize.
"Naši měli štěstí, že babička pocházela z Malého, vesnice na druhé straně údolí, takže měli možnost jít tam," vypověděl střížovský mlynář František Křepela.
Mezi vystěhovanými byl i tehdy devatenáctiletý František Musil. "Každý šel, kam mohl, lidé se usadili u známých po okolí. My jsme ale v okolí žádnou bližší přízeň neměli, tatínek proto musel jít na vystěhovalecký úřad do Jihlavy. Tam nás poslali do Mostiště u Velkého Meziříčí," vzpomínal pamětník Musil. "To ale bylo daleko, auta byla zabavená pro vojsko," dodal.
"Stěhování bylo dost problematické. Byla tuhá zima, pro dobytek bylo třeba krmení, které nebylo jen tak přemístit," připomněl i Kalný.
Opuštěné domy němečtí vojáci zničili
"Sem tam přeběhne kočka. Přijíždějí další příslušníci SS, kradou, pálí, ničí," poznamenal po vystěhování Střížova tehdy kronikář.
Co všechno se v zabraném prostoru odehrávalo? "Proslýchalo se, že tam bylo skladiště válečného materiálu. Taktéž je domněnka, že v okolí Střížova jsou zakopány tajné dokumenty," dodává v knize Vybíhal. V dubnu 1945 byl německými vojáky prostor opuštěn.
Sedláci však už na jaře, ještě před osvobozením, často nedbali zákazu vstupu do vojenského prostoru a jali se obhospodařovat svá pole. "Chodili na ně z okolních obcí potají a pole na jaře obdělávali, aby stihli zaset, i přestože se občas ozvala v okolí cvičná střelba," dodal Stanislav Jirků, starosta Brtnice, a rodák ze Střížova, který pod Brtnici úředně spadá.
Do svých domovů se však lidé mohli vrátit až po osvobození. "Našli vytřískaná okna, utrhané zámky a všechno dřevěné bylo spáleno. Zdi ve škole byly otlučené a začouzené. Špína a nepořádek byl všude kolem," popisuje kniha Jiřího Vybíhala.
Vybydlená byla i obecní škola. Do ní se výuka vrátila 21. června. I zdevastovaný kostel byl po osvobození narychlo upraven a první bohoslužba se konala 27. května 1945.
