Přeškolovací tábor v Lípě názvem klamal, Židé si tu zvykali na Terezín

V Lípě nedaleko dnešního Havlíčkova Brodu byl na počátku druhé světové války postaven takzvaný přeškolovací tábor. Byl prvním takovým v celé republice. Nacisté tam vozili mladé židovské muže. Název tábora ale klamal. Místo výuky zemědělství se vězni učili, jak přežít v koncentračním táboře.

Někdy v roce 1940 se na dvoře bývalého statku Julia Krause v Lípě objevila tabule s nápisem Umschulungslager Linden.

Přeškolovací tábor Lípa.

Julius Kraus byl Žid, a tak byl jeho statek nacisty arizován - čili zkonfiskován. Až do konce války se pak statek stal součástí nacistického vyhlazovacího systému.

Za šest válečných let jím prošlo 1 353 židovských mužů, kteří odtud byli následně transportováni do Terezína a dalších koncentračních či vyhlazovacích táborů. Holokaust z nich přežila pouhá stovka.

Existence přeškolovacího tábora v Lípě je méně známou kapitolou protižidovské nacistické politiky na území Protektorátu.

Končili zde mladí muži, kteří měli největší potenciál k odboji

„Byl to sice takzvaný přeškolovací tábor, ale to pojmosloví je zavádějící jako u všech nacistických táborů za druhé světové války. Mělo spíše zastírat funkci, kterou ty tábory ve vyhlazovací mašinerii nacistů měly,“ vysvětluje havlíčkobrodská historička Alena Jindrová, která o táboře v Lípě před deseti lety napsala knihu.

„Název tábora měl znamenat, že se tam Židé budou přeškolovat na zemědělské práce a pak budou podle jejich vlastních sionistických představ vystěhováni do Palestiny. Skutečnost byla taková, že tábor sloužil ke koncentraci Židů ještě před vznikem terezínského ghetta a že Židé byli odtud posíláni samozřejmě nikoli do Palestiny, ale většinou do Terezína a dalších koncentračních táborů,“ dodává.

Tábor v Lípě vznikl jako první toho typu po okupaci hned v roce 1940. Byl jediný svého druhu na území protektorátu. Nacistická propaganda směřovala k tomu, aby do tábora byli z celého protektorátu stahováni mladí židovští muži, kteří měli největší potenciál k vytváření odboje proti nacistům.

Vězni z tábora pracovali na polích a lesích zarizovaného Krausova statku a také na části stejně tak zarizovaného statku Reynků ze sousedního Petrkova. V táboře docházelo k fyzickým trestům a šikaně ze strany dozorců, nikdo v něm ale nepřišel o život.

V Lípě se Židé naučili, jak se v koncentračním táboře chovat

Jaké byly podmínky v táboře v Lípě? „Byly mírnější než v Terezíně. Měla jsem možnost ještě mluvit s pamětníky, kteří táborem prošli. Někteří v jisté nadsázce říkali, že přeškolení fungovalo tak, že oni se naučili v Lípě fungovat v táborovém režimu a bylo pro ně lepší jít nejprve z civilního života do Lípy, pak do Terezína a pak do Osvětimi, než jít z civilního života rovnou do Osvětimi. V Lípě se naučili, jak se v táboře chovat a jak tam přežít,“ líčí Jindrová.

Koncentrák v Lípě

O poznání života v přeškolovacím táboře v Lípě se zasloužili jeho bývalí vězni Oldřich Stránský, Oto Kolář (Kaufmann) a Ladislav Adamec, badatel z blízkého Úsobí, který se historií tábora už v časech socialismu zabýval.

Adamec spolu s bývalými vězni inicioval v roce 1985 odhalení pamětní desky na budově statku v Lípě.

První transport dorazil do Lípy 15. července 1940. Někteří z vězňů tábora byli nacisty prohlášeni za Židy pouze na základě tzv. norimberských zákonů, ačkoli se sami k židovství nehlásili.

Tábor v Lípě v nacistické administrativě spadal pod správu úřadu se zdánlivě nevinným jménem Ústředna pro židovské vystěhování. Název Umschulungslager měl navazovat na myšlenky sionistických organizací, které se snažily už dříve o přípravu Židů na nový život v Palestině například formou kurzů manuální a zemědělské práce.

Tábor v Lípě střežil esesman s několika pomocníky. Nebyl oplocen ostnatým drátem, ale Židé jej nemohli opouštět. „Pracovali tam na zemědělském statku, práce i podmínky byly středně obtížné, pokud je srovnáváme s podmínkami Terezína a jiných táborů,“ tvrdí Jindrová.

Tábor fungoval až do osvobození, kdy už v něm byli i lidé ze smíšených manželství. Poslední železniční transporty odtud vyjely do Terezína ještě na začátku roku 1945.

Lípu si nacisté pravděpodobně vybrali ze strategických důvodů - nacházela se uprostřed protektorátu a vedla tam železniční trať.

„Rozhodovali se mezi Lípou a velkostatkem zkonfiskovaným Richardu Fischmannovi v Puklicích na Jihlavsku, ale tam na rozdíl od Lípy nevede železnice,“ přiblížila Jindrová.

Kdo do tábora půjde, vybírali sami Židé. O to to pro ně bylo těžší

Nacisté zneužili židovských předválečných sionistických představ a skutečnosti, že sami Židé už dříve pořádali kurzy práce v zemědělství. „Nacisté určili kvóty, jaké množství Židů má do tábora přijít, a záleželo na Židech, koho mezi sebou vyberou. O to více to pro ně bylo obtížné,“ popisuje Jindrová.

Židé ale v žádném případě do tábora nechodili dobrovolně, tušili svůj osud. „Od roku 1939 už platila pro Židy omezení majetku, pohybu či nakupování, takže Židé neměli iluze, že by je od nacistů čekalo něco dobrého. Nacisté postupovali po nenápadných krůčcích, pracovní statek byl prvním z nich. Kdyby všechny naráz sebrali a odvezli do Osvětimi, tak by se Židé vzbouřili,“ řekla Jindrová.

Vězni tábora v Lípě si organizovali kulturní život. „Snažili se hrát divadlo, provozovat hudbu. Na to pak podobně navazovali i v Terezíně,“ přiblížila havlíčkobrodská historička.

Majitel statku Julius Kraus holokaust nepřežil. Po válce byl statek československým státem znárodněn. I dnes je zde zemědělský statek. Na vstupní novodobé budově je od osmdesátých let deska na paměť obětem holokaustu.

Dřevěné baráky tábora už nestojí, začaly být rozebírány krátce po válce. Budova, kde bydlela rodina příslušníka SS střežícího tábor, byla zbourána teprve nedávno.