Kdo je ono usměvavé děvče s pronikavýma očima v bílých šatičkách a mašlí ve vlasech, s kyticí pro vzácnou návštěvu v rukou? Shodou náhod a s pomocí sociálních sítí její jméno odhalila MF DNES.
Dívkou na fotografii je Ludmila Doležalová, provdaná Kalasová. Reportér kontaktoval její příbuzné, kteří ve Žďáře nad Sázavou žijí.
Jaký příběh se ve spojení se 17. červnem 1928, kdy prezident podnikl velkou cestu po Horácku, v rodině traduje?
„Máma mi jen říkala, že u vítání na náměstí byla a prezidentu Masarykovi také něco říkala. Údajně se k ní sehnul a měl snahu ji zvednout, ale protože jí bylo už osm let, byla nad jeho síly. Následně Masarykovi podali do náručí Evičku,“ vypráví syn Miloš Kalas nesmrtelnou rodinnou historku.
„Moc toho nevím, nikdy jsme se o tom příliš nebavili. Jen když jsme občas na tento obrázek narazili,“ dodává.
Slavná holčička z Masarykova náručí si druhou dívku pamatuje
Zarámovanou fotografii s Masarykem opatrují Kalasovi dodnes, mají ji pověšenou ve svém domě na žďárských Vysočanech. Až dosud koloval tento příběh jen mezi jejich příbuznými. „Neměli jsme potřebu to nějakým způsobem zveřejňovat,“ pousměje se Miloš Kalas.
Na původní fotografii, kterou zřejmě pořídil prezidentův dvorní fotograf Jano Šrámek, je dobře poznat i řada dalších aktérů. Kromě Masaryka a Evičky Neugebauerové je částečně vidět legionář František Poláček, zády stojí tehdejší ministr sociální péče Jan Šrámek, prezidenta pozdravili zástupci města, konkrétně starosta Josef Kružík a předseda starostenského sboru Čeněk Švastal.
Ze všech lidí na fotografii žije už jen Eva Haňková, tehdy tříletá. Svůj příběh mnohokrát popsala. V roce 1938, kdy pošta vydala známku s Masarykem držícím krojované děvčátko v náručí, se velmi proslavila.
Když se nyní od reportéra dozvěděla, že nad jménem jedné z ústředních postav snímku místní historici donedávna tápali, znovu se k němu ve vzpomínkách vrátila. „Roky jsem se domnívala, že dívku znám a že se jmenuje Liduška. Na příjmení si ale nemohu vzpomenout. Z několika minulých žďárských článků jsem však usoudila, že se mýlím a že je to Vlasta Fňukalová, jak to kdosi napsal a také se domníval, že to ví,“ napsala Eva Haňková ze Spojených států, kde od roku 1951 žije.
Jméno Ludmily Doležalové chybí v dobových novinách i kronice
V dobových materiálech se skutečně objevuje jméno Vlasta Fňukalová. Nejde však o záměnu!
„Vlasta Fňukalová byla už starší dívka z měšťanské školy, je na snímku částečně vidět také, zastupovala při přivítání mládež. Měla i projev, který se však bohužel nedochoval, zatímco projevy představitelů města Čeňka Švastala nebo Josefa Kružíka máme k dispozici,“ popisuje žďárský historik Miloslav Lopaur.
„Ale Ludmila Doležalová v Horáckých listech není vůbec zmíněna, je to pro mě novinka,“ dodává. Její jméno nezaznělo ani v městské kronice.
Eva Haňková má na scénu na pódiu mírně odlišný pohled, avšak obě verze příběhu se úplně nevylučují.
„O tom, že byla Liduška na Masaryka moc těžká, podle mého názoru nemůže být řeč. Pokud vím, žádné zvedání nebylo na programu, já jsem se objevila na pódiu a pan prezident měl zájem. Na pódium mne poslal pan řídící Indra ze školy v zámku s maminčiným dovolením a byl to jeho okamžitý nápad. Zdá se, že kroj na malém děvčeti bylo něco neobvyklého a on chtěl ty formality s vítáním zpestřit,“ zamýšlí se Čechoameričanka.
Na pódiu byli tenkrát zástupci města a také členové prezidentova doprovodu. Například jeho dcera Alice však na snímku vidět není.
Návštěva prezidenta byla velká sláva nejen pro sokoly
„Měla jsem vždycky zato, že byla Liduška vybrána na to, aby panu prezidentovi dala tu kytičku, ale já jsem do toho vstoupila neočekávaně. Pan řídící zůstal pod pódiem se svými žáky a mne poslal nahoru. Šla jsem sama a můj tatínek napsal do svého žurnálu, že jsem se pracně dostávala nahoru po celkem strmých schodech. Dostala jsem se tam, chvíli se proplétala mezi dospělými a pan Švastal si všiml, že pana prezidenta zajímá moje počínání a přivedl mne na scénu,“ líčí Haňková.
Představitelé Žďáru vítali Masaryka na speciální tribuně ozdobené stožáry, prapory i kvítím.
Pro městečko byla Masarykova návštěva v desátém roce existence republiky obrovskou událostí. Na náměstí byla postavena tribuna, prezident se podepisoval do pamětní knihy města, některých škol a také Sokola.
U vstupu na tribunu stáli na čestné stráži dva sokoli s tasenými rapíry. Tribuna byla krásně ozdobena, kolem ní se rozestavila školní mládež, hasiči, sokolové, ale i cyklisté či legionáři. Prezident také poklepal základní kámen sokolovny.
Osud Evy Haňkové je dobře znám. Po roce 1948 s manželem emigrovala a nakonec se usadili ve Spojených státech, kde učila na střední škole jazyky a byla hodně aktivní mezi krajany. Žije ve městě Kalamazoo v Michiganu a pořád je velmi činorodá.
Pocházela ze staré pošty, otec byl listonoš a obchodní cestující
Jaký však byl další osud Ludmily Doležalové, jež bydlela s rodiči v bytě na staré poště (dnes je tam sídlo Kolpingova díla) mezi kostelem a Starou radnicí?
„Máma byla rodilá Žďáračka, narodila se v roce 1920, letos by jí tedy bylo sto let. Její otec pocházel z Havlíčkovy Borové, pracoval jako listonoš, ale dělal asi i další práce, byl například i obchodním cestujícím,“ prozradil Miloš Kalas.
Ludmila Doležalová se v roce 1941 provdala za Vladimíra Kalase. Podle jeho vyprávění se vyučila švadlenou, v Praze si pak udělala ještě nástavbu, ale po válce už se k řemeslu nevrátila.
„Táta byl mistr krejčí a měl svoji živnost, pracovala u něj. Hrála také divadlo, oba dva byli v Sokolu, táta hodně závodil, běhal Běchovice i na lyžích,“ líčí stručně rodinnou historii Miloš Kalas.
Mladí manželé se dvěma dětmi si v 50. letech postavili dům na novém sídlišti na Vysočanech. „Jsem ročník 1953, stěhovali jsme se, když mi byly tři roky,“ vzpomíná Kalas.
Film o návštěvě prezidenta promítali před válkou, pak se ztratil
Jeho otec už byl tehdy vlivným mužem - vstoupil do politiky a v roce 1950 se stal předsedou městského národního výboru. V čele rychle rostoucího města byl dlouhých čtrnáct let, tedy stejně dlouho jako později v éře normalizace Antonín Bubák. Kalas byl později také kronikářem a rodina uchovává jeho paměti. Vladimír Kalas zemřel v roce 1995, jeho žena Ludmila jej přežila pouze o několik měsíců.
Sedmnáctiletá Ludmila Doležalová
Při procházení snímků si nejde nevšimnout jejích očí. Šlehá z nich pozitivní energie. „Myslím, že takové oči má moje sestra,“ říká Petra Kalasová, vnučka Ludmily.
Eva Haňková stále doufá, že se jednoho dne najde film o celé Masarykově cestě po Horácku. „Viděla jsem jej, když se někdy krátce před válkou promítal ve žďárské sokolovně. Po sametové revoluci však nebyl k nalezení,“ mrzí Haňkovou. Dochovala se jen kopie, na níž zrovna návštěva Žďáru chybí.
Historikům se však nyní díky rodině Kalasových doplnil další střípek do neúplné mozaiky. Až zase budou připravovat scénku jako před dvěma lety, kdy si Žďár připomínal 90. výročí památné události, budou moci do příběhu zasadit jednu postavu navíc.
