Od osmdesátých let žil František Švihlík v domku v Jitkově na Havlíčkobrodsku. Pohřeb bude známý herec mít v úterý 3. července od 13:45 hodin ve smuteční síni pardubického krematoria. Právě v divadle v Pardubicích naposledy působil.
Starosta Jitkova Petr Kubát si na známého herce uchovává řadu vzpomínek.
„Spolupracoval tu s myslivci. Zařídil, že se u nás po roce 1989 natáčela jedna z prvních reklam. Byla to reklama na patrony, dodnes jsou tady po nich otisky,“ vzpomíná starosta.
Taky uspořádali soutěž o nejlepší bramborový salát pro hospodyňky. „K tomu se napekly husy a nasmažily řízky, on byl v porotě,“ doplnil Kubát. Starosta porotcům tehdy vyměnil mléko za pivo, aby se jim chuť mezi jednotlivými vzorky salátu neutralizovala.
„František měl vždy psa, českého fouska. Jednoho měl tak vycvičeného, že když řekl ‚přines noviny‘, tak on je přinesl. A bylo jedno, jestli ten příkaz dostal doma, nebo v hospůdce,“ vzpomněl starosta s dodatkem, že po smrti Františka Švihlíka je o jeho posledního psa dobře postaráno.
I loni v říjnu během rozhovoru v Jitkově měl českého fouska stále u sebe. „Ráno mě tvoreček budí, skočí za mnou do postele. Říkám jí Barča. Už když jsem byl dítě, tak jsme měli doma psa, vlčáka. Prý mě naučil chodit. Zvedl mě ze země a já se ho pak držel za chlupy,“ vyprávěl. A přitom hladil fenku, která ležela schoulená vedle jeho křesla.
Když hrál fotografa Čendu, sám si koupil foťák a začal fotit
Už tehdy netajil vážnou nemoc, kvůli oslabené imunitě nemohl moc mezi lidi, takže ani hrát divadlo. Místo toho psal svoji druhou knížku, téma si nechával pro sebe.
První knihu Švihlík napsal o zákulisí vzniku Četnických humoresek. Pak ji rád podepisoval čtenářům na havlíčkobrodském knižním veletrhu.
František Švihlík
|
Nedlouho před smrtí si koupil fotoaparát. „Když jsem hrál toho četnického fotografa Čendu, tak se mě všichni ptají, jestli umím fotit. Říkám jim, že jsem to v životě nedělal. Až teď na stará kolena jsem začal. Fotím kytičky,“ prozradil loni na podzim.
Žil sám. A vedle focení hodně četl. Co mu přišlo pod ruku - na čtečce. „Tam si stahuju z internetu všechny možné knihy. Mám rád dobrou detektivku, stejně jako klasický román,“ popisoval ve svém jitkovském domku.
Taky se ohlížel za svým pestrým hereckým životem. Byl si vědomý toho, že moc nedokázal skloubit práci s rodinou, jako někteří jeho kolegové.
„Neměl jsem čas založit rodinu, šel jsem z divadla do divadla. Upřímně říkám, že jsem chtěl jít pracovně nahoru a být hvězda. To se mi možná napůl podařilo a napůl ne. Když po letech člověk zjistí, že je to pomíjivé a jsou důležitější věci, tak už je pozdě,“ rekapituloval.
Tento způsob života pro něj měl ale i určité výhody za minulého režimu. „Už za komunistů jsem neměl rád nařizování. Vždycky jsem byl trochu rebel, který se stavěl proti. Nic se mi nemohlo stát, protože jsem neměl rodinu, žil jsem sám. Nemohli na mě,“ vysvětloval.
Bývalým kolegům z Horáckého divadla dohodil role v humoreskách
A rád vzpomínal na období mezi lety 1972 až 1978, kdy byl členem Horáckého divadla v Jihlavě. Z té doby si jej pamatuje i pozdější kolega Ondřej Vetchý, který tehdy dospíval a chodil do divadla.
„To byla krásná léta. Dostával jsem spoustu hlavních rolí. A žil jsem tam s kolegyní herečkou, která měla dceru. Ta teď za mnou jezdí do Jitkova s jejími dětmi. Takže trochu toho rodinného života taky mám,“ usmál se Švihlík.
Na některé jihlavské kolegy si pak vzpomněl, když dělal pomocného režiséra a casting v Četnických humoreskách. Díky němu dostali v seriálu pěkné role.
A prozradil také, jak vznikla jeho známá postava šéfa veksláků Karla ve filmu Bony a klid z roku 1988.
„Přestože jsem měl předtím větší role, tak po tomto filmu mě často lidé zdravili jménem té postavy. A strašně se jim líbil závěr, kdy tam odcházím s prokurátorem v přátelském rozhovoru. Ten záběr v původním scénáři nebyl. Režisér Vítek Olmer mi po dotočení řekl, že zkusíme ještě jeden konec s tím, že nám to nemusejí schválit. A ono to prošlo. Možná i tím byla ta figura výrazná,“ popsal.
Jedna věc ale Františka Švihlíka v závěru života mrzela. „Jsme národ, který nemá v posledních letech žádnou hrdost. Ani nemá být na co hrdý. To je pro mě strašné zjištění, že lidé nejsou hrdí na svoji zem,“ řekl necelý rok před smrtí.
