„Šrapnely se tříští o stromy a z nich létají smrtící kuličky. Vojákovi mé kompanie šrapnel bouchl těsně u stromu, rozbil mu hlavu a vyrazil mozek jako ze skořápky. Vedle leží voják s rozpáraným břichem a prosí, abych ho zastřelil - známý z Jihlavy… A já stále žil.“ Tak popisoval hrůzné zážitky z ruské fronty první světové války ve svém deníku pozdější brigádní generál Jaroslav Malec, rodák ze Stáje u Polné.
Vyjma jeho rodinných příslušníků a několika badatelů donedávna nikdo nevěděl, že se Malec nechal po smrti - zemřel 16. února 1959 v Praze - na vlastní přání pochovat v hrobě své rodiny na jihlavském ústředním hřbitově. Na hrobě však nebylo jeho jméno uvedeno.
Před několika dny mu zde slavnostně rodinní příslušníci, členové Spolku pro starou Jihlavu a zástupci Armády České republiky odhalili desku se jménem a uctili jeho památku položením věnců.
„Věděli jsme, že je na jihlavském hřbitově pochován československý generál, jehož hrob ale není označen. Chtěli jsme ho zviditelnit. Generál Malec byl jedním z těch, kterým se Československo nepěkně odvděčilo za jejich služby pro vlast,“ prozradil Vilém Wodák, předseda Spolku pro starou Jihlavu, který odhalení náhrobní desky inicioval.
„Dnes se tedy pomyslně uzavírá okruh jeho života a my můžeme malinko splatit dluh, který vůči němu máme. Čest jeho památce,“ prohlásil při odhalení desky.
Byl výborný kreslíř, klavírista i strýc, který se věnoval dětem
Odhalení Malcovy náhrobní desky se zúčastnila i generálova neteř Alena Rochová. Sám Malec byl bezdětný, ale s rodinou Aleny Rochové se pravidelně stýkal.
„My děti jsme ho zbožňovaly. Věnoval se nám skoro jako skutečný tatínek, pravidelně jsme spolu trávili Vánoce. Byl ohromný klavírista, výborný kreslíř, byl oblíbený u lidí. Tento den pro mne velmi mnoho znamená. Je krásné, co pro něj Jihlava udělala, protože odtud pocházel a stále se na Jihlavsko vracel,“ řekla Rochová.
Co strýc za první světové války prožíval, o tom četla v dochovaných Malcových denících. Úryvky z nich se objevily i ve druhém díle knihy Legionáři s lipovou ratolestí.
Jaroslav Malec se ve Stáji narodil 1. února 1889 v rodině místního učitele. Maturitou zakončil studium českého gymnázia v Německém (nynějším Havlíčkově) Brodě. Od roku 1909 se pak stal posluchačem na právnické fakultě v Praze.
V říjnu 1912 se stal jednoročním dobrovolníkem u 81. pěšího pluku v Jihlavě (v nedávno zbouraných Štefánikových kasárnách na Vrchlického ulici - pozn. red.), kde se tehdy seznámil i se svou budoucí manželkou Zdenkou Kvapilovou. Po vojenské službě pokračoval ve studiu práv v Praze.
Do vlasti se vrátil cestou kolem světa až v roce 1920
Po vyhlášení mobilizace se Malec hlásil 27. července 1914 u jihlavského pluku. Odtud už po deseti dnech coby podporučík zamířil na ruskou frontu.
„Prošel krvavými boji u Michalovců, Tomašova, Ravy Ruské a Dubu, kde padl už 8. září 1914 do ruského zajetí. Prošel zajateckými tábory v kyjevské pevnosti, Omsku, Taře a Tjumeni, kde se 25. května 1916 přihlásil do československých legií,“ píše se v Malcově portrétu v knize Legionáři s lipovou ratolestí II. Název československé legie se však začal používat až zpětně, původně se jednalo o „revoluční dobrovolná vojska“.
„Malec prošel velitelskými funkcemi, účastnil se mnoha bojů a za prokázanou statečnost byl povýšen do hodnosti podporučíka. Do vlasti se vrátil cestou kolem světa v srpnu 1920 v hodnosti kapitána. Potom se rozhodl pokračovat v kariéře důstojníka z povolání,“ líčil Wodák.
Po válce Malec sloužil nejprve v řadách 9. pěšího pluku v Mostě, v roce 1922 byl povýšen do hodnosti štábního kapitána a o čtyři roky později do hodnosti majora. V roce 1929 byl povolán jako odborný referent na ministerstvo národní obrany a ve stejném roce byl povýšen do hodnosti podplukovníka.
Malec se významně podílel na budování pohraničního opevnění
„Zásadní změnu v jeho kariéře přineslo rozhodnutí o výstavbě pohraničního opevnění. V roce 1935 byl Jaroslav Malec jmenován přednostou skupiny ve štábu ředitelství opevňovacích prací. Tuto funkci zastával až do března 1939,“ popsal Wodák.
Od září 1939 do dubna 1941 pracoval Malec nejprve na ministerstvu národní obrany a poté na ministerstvu veřejných prací při likvidaci původních zakázek spojených s výstavbou pohraničních pevností.
„Tehdy se ale už aktivně zapojil do vojenské odbojové organizace Obrana národa jako velitel brigády Praha-venkov. Podílel se mimo jiné na ukrývání zbraní a zajištění spojení mezi jednotlivými odbojovými skupinami. Jen díky statečnosti a mlčenlivosti spolupracovníků z odboje unikl zatčení,“ přiblížil Wodák.
Hned po vypuknutí Pražského povstání 5. května 1945 se Malec zapojil do obrany hlavního města a jednání se zástupci německých vojsk. „Jako výborný znalec německého jazyka se poté podílel na organizovaném odchodu německých jednotek z Prahy,“ popsal badatel Wodák.
Důstojníkem byl už za kapitalismu, tak se ho komunisté zbavili
Zdálo by se, že na Malce v poválečném Československu čekala oslnivá vojenská kariéra, ale opak byl pravda. Jeho roky u vojska se naopak krátily. Od října 1945 byl Malec velitelem pěší brigády v Benešově. O rok později - už jako brigádní generál - se stal velitelem Pěchotního učiliště v Milovicích.
„Krátce po Vítězném únoru byl ale přeložen do výslužby a vzápětí povolán do přechodné činné služby a zařazen jako přednosta umisťovací komise pro vojenské gážisty. S definitivní platností byl koncem roku 1950 na přímý pokyn nechvalně proslulého generála Bedřicha Reicina opět přeložen do výslužby. O tři roky později mu byla na základě tohoto doporučení výrazně snížena penze,“ vylíčil Wodák.
Komise obvodního velitelství na pražských Vysočanech o Malcovi napsala: „Po provedení šetření bylo zjištěno, že jmenovaný již v době kapitalistické republiky dosáhl hodnosti vyššího důstojníka, což jasně charakterizuje jeho oddanost kapitalistickému zřízení.“
Malec sice později dosáhl zrušení tohoto rozhodnutí, ale už mu to nebylo moc platné. Dne 16. února 1959 v Praze zemřel na těžkou srdeční chorobu.
Pieta u Malcova hrobu jako rozloučení s velitelskou funkcí
Odhalení náhrobní desky generála Malce zaštítil také ředitel Krajského vojenského velitelství v Jihlavě Jan Ňachaj, jeden z posledních pamětníků časů, kdy měla nyní již zcela nepatrná jihlavská posádka ještě 6 500 vojáků. Plukovník Ňachaj v těchto dnech po 43 letech u armády odchází do zálohy a pieta u Malcova hrobu byla i částečně jeho rozloučením s velitelskou funkcí.
„Jsem hrdý na to, že za poslední měsíc se v několika obcích na Vysočině podařilo odhalit pamětní desky padlým z 1. světové války - naposledy v obci Dolní Vilímeč a ve Stonařově. Na Vysočině je 1 854 válečných hrobů a my teprve nyní splácíme ten dluh. My, vojáci Armády České republiky, navazujeme na jejich tradice a ctíme jejich odkaz,“ řekl plukovník Ňachaj u Malcova hrobu.
