Mistři nepadají ze stromů jako zralá jablka. Tak by mohl znít úvod pojednání o lecjakém řemesle. Životním mottem Elišky Vostalové je ale jiný citát: „Nikdy nevíte, co dokážete, dokud jste to nezkusili.“
Republiková šampionka a olympijská medailistka ve vyřezávání ovoce Eliška Vostalová.
Sama je důkazem jeho platnosti. „Protože každý má na něco talent, jen ho stačí objevit,“ říká Vostalová, evropská přebornice v carvingu neboli dekorativním vyřezávání do ovoce.
Dvacetiletá studentka hotelové školy z Trnavy u Třebíče loni v carvingu získala zlato na mistrovství Evropy. Potom dala soutěžím na několik měsíců vale.
Nyní už se ale zase chystá vyzkoušet si, jaká jí vyrostla konkurence. Za čtrnáct dní ji opět čeká akce v Innsbrucku. A za další dva týdny šampionát v Polsku.
A potom opět návrat do hotelové školy v Třebíči. Tu Eliška Vostalová studuje už podruhé. Nejprve tady odmaturovala, pak šla na vysokou školu, ale vrátila se zpátky.
Ze speciálního mýdla dokázala Eliška Vostalová vykouzlit nádherné květiny.
Na „hotelovce“ se začala ještě učit cukrářkou. „Vysoká nebyla pro mě, potřebuju něco dělat rukama, sedět nad knížkami nebo pracovat v kanceláři mě nebavilo,“ přiznala.
Cukrařině už se teď věnuje víceméně profesionálně. Celé prázdniny strávila vytvářením sladkých dobrot v hotelu v Mariánských Lázních. Teď ovšem přijde zase škola. „Těším se, bude to pro mě odreagování,“ říká Vostalová.
Carving si poprvé zkusila koncem základní školy. Jak na to došlo? Její maminka se věnuje kuchařině, sleduje novinky, sbírá kuchařky. Tak Elišce koupila knížky o vyřezávání do ovoce, a ta začala s prvními pokusy kuchyňským nožem.
"Carving byl jedním z hlavních důvodů, proč jsem šla na třebíčskou hotelovku, kde jsem se mu mohla věnovat. Je to také jedna z mála škol, které nabízí kurzy třeba na cukrařinu a na studenou kuchyni,“ řekla studentka.
„Od začátku střední školy jsem se už věnovala jen carvingu. Když chce člověk něco dokázat, musí tomu i něco obětovat. Přes víkendy práce na kurzech, před soutěžemi intenzivní příprava,“ vypočítala přebornice v umění, které se zrodilo v jihovýchodní Asii.
Přestože Vostalová patří k nejlepším v Evropě, míní, že ke světové špičce nám ještě něco chybí.
„Oproti šampionům například z Tchaj-wanu, který je velmocí carvingu, nemáme materiály jako oni a nemáme jejich styl. U nás jsou řezbáři osobití, každý vyřezává jinak, ale oni mají jeden poznatelný taiwanský styl. Mají tam v tomto umění tradici, materiály a umí postupy, na které tady zatím asi nikdo nepřišel,“ uznává Vostalová.
Bez dávky sebeobětování se nikdo šampionem nestane, i kdyby byl velkým talentem. Ale šanci má mnohý. Eliška Vostalová to nyní poznává i z druhé stránky, protože dva a půl roku už carving i vyučuje.
„U mě nějaký talent určitě pomohl, protože z tátovy strany jsme v podstatě všichni umělecky založeni. I sestřenky a bratránci. Jenže když se tomu nebudete věnovat naplno, tak se talent neprojeví,“ míní Eliška Vostalová.
Nezamrzí ji, když při výuce vidí někoho, u koho lze tušit, že se jí v carvingu vyrovná? „Když vidíte někoho dobrého, inspiruje vás. Byla by nuda, kdyby nebyla konkurence,“ usmívá se Vostalová.
