Dnes je v této části Třebíče trochu jiný cvrkot než třeba v letech po první světové válce. Už se po ulici za chodci nevydává Cilka Fürstová nebo podivný človíček pan Konrád, na kterého kluci posměšně volávali: Za patama myš! Dávno zavál čas vzpomínky na spory rabínovy ženy paní Fischerové.
Doba se změnila, a tak dům na rohu ulice Leopolda Pokorného a Tichého náměstí teď hlavně shlíží na turisty nebo návštěvníky blízké restaurace. Byl a je němým svědkem řady zdejších událostí už od 17. století. Jako takový se sám nakonec stal důležitým otiskem života v židovské čtvrti. A proto je od nynějška kulturní památkou.
„Ceníme si hlavně jeho zachovalých historických dispozic a spousty detailů. Zajímavé jsou klenby, původní okna i dveře. A taky mezuza, schránka, kam Židé u vchodu umisťovali citaci z Písma,“ říká třebíčská památkářka Lenka Matoušková.
Dům je slepencem bytových jednotek a má dvě čísla popisná. Právě ta složitost je unikátní. Židé vytvářeli na omezeném prostoru ghetta své nemovitosti tak, že pospolu žilo několik vlastníků.
V domě míval špinavý krámek pan Fürst, pak tam byla trafika
„Ghetto právně zaniklo v 19. století, část obyvatel odešla na dnešní Karlovo náměstí, ale taky do Brna, Prahy i Vídně,“ vysvětlila Matoušková. Do uprázdněných bytových jednotek se pak přistěhovali i chudší čeští obyvatelé. A tak v rohovém domě, o němž je řeč, žila před druhou světovou válkou pestrá směsice Čechů i Židů.
Nejdřív tam míval krámek jistý pan Fürst. „Byl to tmavý a ne právě čistý obchod, méně navštěvovaný. Později byla ve stejných prostorách trafika pana Veškrny,“ zaznamenal si do svých psaných vzpomínek Třebíčan Jan Pokorný, který se v této čtvrti roku 1922 narodil.
Od svého narození bydlí naproti nově památkově chráněnému domu Susana Urbanová. „Fürstův krám už si nepamatuju, ale trafiku pana Veškrny ano. Býval válečným invalidou, měl cosi s nohama. V té trafice prodával kuřivo a potřeby pro školáky, protože hned vedle bývala škola.“
Vzpomíná i na Cilku Fürstovou, která byla podle všeho spřízněná s původním obchodníkem. Mentálně postižená Cilka nosívala dlouhý hábit a sbírala špendlíky.
Fischerovi museli z města odejít, kvůli řečem paní rabínové
Pak se ze čtvrti vytratila. „Myslím, že jsem našla její jméno na jednom z náhrobků na třebíčském židovském hřbitově. Zemřela krátce před deportacemi,“ říká Urbanová.
Třebíčský historik Rudolf Fišer sestavil důkladný katalog domů v původní židovské čtvrti. U tohoto zmiňuje jediné židovské jméno před násilnou arizací. Kateřinu Polnauerovou. Ve dvaaosmdesáti letech si zabalila kufr a odjela v květnu 1942 transportem do Terezína. Odtud za půl roku do polské Treblinky. Byla zavražděna.
A jak že to bylo s rabínovou ženou, paní Fischerovou, která s manželem bydlela v jiném domě na druhé straně Tichého náměstí? Jan Pokorný, jehož maminka u Fischerových sloužila, si poznamenal, že hodně Židovek Fischerovou nemělo rádo. Přitom Fischerovi prý bývali štědří vůči různým spolkům.
„Příliš dávala najevo vzdělanost. Spory vyvrcholily roku 1931, kdy prohlásila, že některé Židovky jsou nevzdělané, nedodržují hygienu a jsou sto let za opicemi. Následovala podpisová akce a Fischerovi dostali výpověď z místa rabína i z bytu. Museli se odstěhovat z Třebíče.“
