Zdánlivě obyčejné touhy vyslovili penzisté, kteří už nemají příbuzné a žijí v domovech důchodců na Vysočině. Někteří z nich už roky nedostali vánoční dárek. Letos se to změní. Vše teď rychle a ochotně zařizují členové facebookové skupiny Ježíškova vnoučata.
Za jejím vznikem stojí Olga Štrejbarová z Jihlavy. Vše začalo náhodou, když se loni zeptala v jednom domově důchodců, jestli tam někdo nosí dárky osamoceným lidem. Dostalo se jí odpovědi, že se jim to nikdy nestalo. Olga si hned utkala v hlavě plán.
Když jsou lidé ochotní obdarovávat holky a kluky v dětských domovech nebo postižené osoby, jistě rádi pošlou dárky i do domovů důchodců.
Zbývalo to hlavní. Zorganizovat, jak přání z domovů důchodců sesbírat a splnit. „A tak jsem napsala do všech domovů důchodců na Vysočině,“ popisuje Olga Štrejbarová, žena nabitá energií.
Jenže ozval se pouze jediný. „Možná si mysleli, že je to jen nějaká hurá akce. Asi nečekali, že to bude fungovat,“ uvažuje. Nenechala se odradit a zkusila to při osobních návštěvách. A to už přání od penzistů začala přicházet. Někdy kostrbatým písmem, dokazujícím, že prsty na ruce už ztrácejí stářím někdejší jemnost. I z pokřivených písmen se ale dala vyčíst touha po pěkném zážitku.
Začali psát penzisté ze Ždírce, Polné i Třebíče. Dnes už je vše díky internetové sociální síti tak daleko, že přání jim plní lidé nejen z celé Vysočiny, ale dárci už jsou z celé republiky. A do Ježíškových vnoučat se zapojují i první domovy mimo Vysočinu, konkrétně v Brně.
„Když zveřejním novou dávku přání, tak je nejpozději do dvou hodin rozebraná. A další potenciální dárci mi pak píší, proč na ně nezbylo a že je jim to líto. Úplně koukám, jak velký to má ohlas. Potvrdilo se mi, že jsou lidé hodní, a když se spojí, tak hodně dokážou,“ popisuje Olga Štrejbarová. Skupina možných dárců už má přes čtyři stovky členů a jejich počet dále roste.
Rotoped pro aktivního důchodce bude
Přání jsou opravdu strohá, jasná. Třiaosmdesátiletá Marie si napsala o zamilovaný román. Další dámě, která už nemůže chodit, by udělal radost balíček mastí z lékárny na promazávání těla. A velmi aktivní pan Ludvík, který v 82 letech rád sportuje, si napsal o rotoped či plášť na horské kolo.
Už je jasné, že rotoped mu Ježíškova vnoučata dovezou. Potěší i pár penzistů, který se poznal až v třebíčském domově pro seniory na ulici Manželů Curieových. Tam měli i svatbu a není vůbec podstatné, že jim je dohromady 153 let. Vlastní už dosluhující televizi a nová je nad jejich finančními možnostmi. Přáli by si novou, stačí jim malá. Dostanou ji, vánoční programy už na ní budou moci sledovat.
Další manželé by se chtěli jet podívat na výstavu betlémů. Přání se zdaleka netýkají jen předmětů. Z domova důchodců ve Ždírci napsala bývalá vlásenkářka z brněnského Janáčkova divadla, kde pracovala v opeře. Svěřila se, že má ráda vážnou hudbu a ráda by se znovu podívala do divadla. Obratem se ozvali zaměstnanci Horáckého divadla s tím, že splnění přání nebude žádný problém.
Týdeník 5plus2Každý pátek zdarma  Čtení o zajímavých lidech, historických událostech, nevšedních akcích z celého Kraje Vysočina. |
Ježíškova vnoučata kývnou též na přání, když si pětaosmdesátiletý vášnivý kuřák Jan napsal o cigarety. I mezi vnoučaty Ježíška jsou kuřáci a mají pro to pochopení. A když si někdo přál lahev dobrého vína nebo balíček sladkostí, protože rád mlsá, taky nebude zklamaný.
Když už někdo přání nezvládne sám napsat nebo již nepíše čitelně, tlumočí jeho slova zaměstnankyně domovů pro seniory. Zpravidla jde o ty obyvatele, kteří už nemají příbuzné nebo od nich žijí hodně daleko. A vlastně už je nemá kdo obdarovat, nechodí za nimi návštěvy.
Olga Štrejbarová s přáteli plánuje, že všechny dárky rozvezou v týdnu před Štědrým dnem. A to i se svými dětmi, které většina lidí v domovech pro seniory vždy ráda vidí. Z třebíčského domova pro seniory přeposílá přání Ježíškovým vnoučatům Eva Šebová, která je vedoucí sociálního úseku domova v ulici Manželů Curieových.
„Je to dobrý nápad, jsem z toho nadšená. Senioři jsou zatím docela opomíjení,“ uvedla. Penzisté zpočátku říkali, že už nic nepotřebují, protože v domově všechno mají. Pak se ale ukázalo, že každý nějaké to přání má. Udělají jim radost i zdánlivé maličkosti. Obzvlášť když vědí, že je to od konkrétního člověka.
Konečná stanice? Ne
V třebíčském domově žijí necelé dvě stovky lidí. Z toho je asi třicet těch, kteří již nemají na světě žádného příbuzného. Jsou mezi nimi třeba svobodní, bezdětní. Mají samozřejmě i nehmotná přání, která ani Ježíškova vnoučata nedokážou splnit. Aby aspoň zvládli chůzi a dokázali dojít do kaple. Aby dožili v klidu.
V domovech samozřejmě žije i mnoho lidí, kteří příbuzné mají a ti je často navštěvují. „A pokud by to někdo chtěl brát jako konečnou stanici, tak to vůbec není pravda. U nás je o ně dobře postaráno,“ upozorňuje Eva Šebová.
Dobře ví, jak těžké rozhodnutí to pro mnohé rodiny někdy je. Už třeba doma nezvládají péči o prarodiče. Hryže je svědomí, když je stěhují do domova pro seniory. Mají výčitky, že se o ně nedokázali postarat.
Postupem času se ale vše může ustálit, když se příbuzní i nadále snaží. Chodí často na návštěvy. Berou si rodiče domů nejen na svátky. A když si tam jejich babička najde kamarádku, je to ještě lepší. „A teď jsme tady také my,“ dodala Olga Štrejbarová.
