„Pro mě je to fantazie, jak se to tady oproti době, kdy jsme odtud utíkali, změnilo. Za tak krátkou dobu se podařilo dohnat ten skluz. V restauracích je vše čisté, služby se zlepšily, domy jsou opravené ve starém stylu, lidé jsou na nás příjemní,“ řekla Čechoaustralanka s úsměvem.
A Jihlava má podle ní turistům co nabídnout. „Podle mě ale chybí lepší propagace města, každý mluví o Praze, která je krásná, ale i Jihlava má své kouzlo,“ dodala žena.
Do Austrálie odešla v roce 1969. Ještě předtím se stihla provdat a přestěhovat z Jihlavy za manželem do Hodonína, odkud pocházel. „V Jihlavě jsem žila do šedesátého osmého roku, do mých dvaceti let,“ upřesnila žena.
V Jihlavě žila v ulici Jana Masaryka ve třetím poschodí domu, kde je dnes v přízemí pohřební služba. A její rodina to v době tuhého komunismu neměla jednoduché. „Dědeček byl za první republiky ředitelem tabákové továrny v Jihlavě,“ nastínila Alena.
Na jihlavské třídě Legionářů za první republiky obýval vilu, odkud ho i s rodinou komunisté po válce vyhnali. A její otec Josef Wágner byl za první republiky a také po válce bankovním úředníkem v Jihlavě. „Po osmačtyřicátém roce ho ale přemístili do skladu, kde se nemohl uživit. Protože nebyl ve straně,“ zmínila.
A svůj „nevhodný třídní původ“ i ona záhy pocítila. „Měla jsem uvedeno v záznamech, že pocházím z určité rodiny, a proto nemám dovoleno studovat,“ dodala. Přesto si udělala maturitu v textilní průmyslovce v Heleníně.
„Měla jsem štěstí, že mě můj otec dostal přes známosti alespoň do té textilky. Chtěla jsem ale studovat zdravotní školu, to jsem však nemohla,“ vyprávěla Alena.
Invaze vojsk byla poslední kapkou
I později jí komunistický režim komplikoval život. „Když jsem pak chtěla pracovat v kanceláři, tak mi to nedovolili. Vyvrcholilo to invazí vojsk v osmašedesátém roce. To všechno se ve mně nahromadilo, a to byl důvod toho odchodu,“ dodala.
„Věděli jsme, že by to pro nás možná bylo lepší. Ne z důvodu ekonomických, ale z důvodu svobody. Když byla šance odejít, neváhala jsem,“ řekla Alena.
Emigrovala se svým manželem. Situaci jim usnadnilo, že Aleny maminka se znovu provdala do Holandska a poslala Aleně pozvání. „Zažádali jsme si o pas. Vydání předcházel výslech a na cestu nám nechali peněz jen tolik, že když jsme přiletěli na letiště v Rotterdamu a zaplatili taxík, zbylo nám pár drobných. Asi abychom tam nemohli zůstat,“ směje se Alena.
„Byli jsme mladí a vůbec jsme si neuvědomovali, že bychom emigrací mohli ohrozit příbuzné v Česku. A samozřejmě se to stalo. Můj otec ztratil práci. Také můj šéf v zaměstnání přišel o místo,“ dodala Alena.
V Holandsku u Aleniny maminky pobyli měsíc. „Jazyky jsem neuměla. Měli jsme napsané anglické a německé fráze. Německy ale s námi nikdo nechtěl mluvit, po válce v Holandsku byla proti Němcům tenkrát stále ještě nenávist,“ vzpomněla.
Přesto pocítila proti socialistickému Československu rozdíl. „Když jsme přijeli, už tenkrát jsme byli úplně fascinovaní... V obchodech bylo všeho spousty, lidé byli příjemní, zvali nás domů na večeři nebo na kafe, byli pohostinní a snažili se nám pomoci,“ usmívá se při vzpomínce Alena.
Chcete cestovat letadlem, nebo lodí? Zeptali se v Haagu
„Mezitím jsme v Haagu zažádali o víza na australské ambasádě. Tam se nás zeptali, jak chceme cestovat, jestli letadlem, nebo lodí. Tak jsme si vybrali loď, protože jsme si mysleli, že to bude naše poslední dovolená. Věděli jsme, že v Austrálii budeme muset těžce pracovat, a bylo nám to jedno, byli jsme na to připravení. Šli jsme za svobodou,“ připomněla žena.
Z Holandska pak s tehdejším manželem odcestovala letadlem do Southamptonu na jižním pobřeží Anglie.
„Tam nás nalodili na loď nazvanou Angelina Lauro, to byla italská loď pro emigranty z celé Evropy. Byla tam třeba i rodina Rusů, kteří byli oblečení ještě v kroji. Na lodi bylo i pár Čechů. A také hodně lidí z Jugoslávie, Angličani a Finové,“ popsala národnostní poměry na lodi, kterou se vydali na měsíční plavbu do Austrálie.
Dvacet centů a kufr
„Měli jsme s sebou dvacet centů a kufr. Na lodi nám samozřejmě dali najíst a snažili se nás učit anglicky. Také jsme mohli chodit na promítání do kina, které bylo zadarmo. Byly tam i různé show, na které se dalo chodit, ale ty byly za peníze,“ dodala.
Loď kotvila i v italské Neapoli a také sicilské Messině. Kolem Kanárských ostrovů obeplula západní část Afriky. „Když jsme pluli mezi jihoafrickým Kapským městem a australským Freemantlem, oceán byl dost bouřlivý a hodně lidí bylo z toho nemocných,“ přidala vzpomínku z plavby žena.
Nakonec loď úspěšně dorazila do přístavu v Melbourne. „Zakotvili jsme v noci. Už tam stály autobusy, kam nás naložili a odvezli nás do Bonegilly, kde byl tábor pro imigranty,“ vyprávěla. „Hned v dalších dnech nás začali učit anglicky, v táboře to tehdy bylo dobře zorganizované,“ dodala.
Později dostali možnost zaměstnání ve firmě na telekomunikační součástky. „A za měsíc nebo dva, jsme chtěli bydlet sami, ale neuměli jsme se ještě domluvit. Jeden Ital, sociální pracovník, nás zavedl do domu obydleného Italy, kde jsme mohli obývat dva pokoje. Neměli jsme dost peněz, a tak nám Češi v kempu půjčili na základní věci, abychom měli na čem spát a na čem sedět,“ dodala žena.
Češi v Austrálii drželi při sobě
„Každý národ má v Austrálii svojí komunitu, i česká tam byla. Fungoval tam Sokol, hrál se fotbal, dělaly se každý měsíc zábavy nebo různé koncerty po česku. Dříve se toho dělo víc, ale stará generace postupně odchází a mladí o to už nemají zájem,“ dodala Alena.
„Také jsme nedaleko Melbourne měli kostel, kterému se říkalo na ‚Šumavě‘, a sloužil v něm mše český farář,“ vzpomněla.
Díky vzdělání v textilním průmyslu si pak později našla práci v továrně na pneumatiky. „Pracovala jsem v laboratoři, kde jsme testovali kvalitu vláken, která se do pneumatik přidávala,“ popsala. Na podobné pozici pracovala i v továrně na koberce a později získala místo ve farmaceutickém průmyslu. Posledních pět let v Austrálii pracuje jako pečovatelka o seniory.
Dění doma sledovali
„Tenkrát jsme byli mladí, bylo to pro nás dobrodružství. Věděli jsme, že jsme udělali rozhodnutí a to už zpět nevezmeme, nemělo cenu si naříkat,“ dodala žena.
„Ale pořád jsme sledovali, co se děje doma v Československu, dopisovala jsem si se známými a s mým otcem,“ dodala. „Listopad 1989, to pro nás byla ohromná radost a bylo nám líto, že se toho nemohli dožít lidé, kteří si konec komunismu tolik přáli, “ dodala.
Podle ní po revoluci řada Čechů v Austrálii přemýšlela, že by se vrátila. „Byli i tací, kteří pak vše prodali, vrátili se do Čech a zjistili, že to tady pro ně není,“ postřehla.
Znovu do Čech se poprvé podívala až v roce 1996. „Překvapilo mě, jak se to tady začalo všechno velice rychle zlepšovat. Potkala jsem se se svými známými, někteří i plakali,“ popsala dojemná setkání po desítkách let v exilu.
Znovu do Jihlavy přicestovala v roce 2008 a po třetí nyní letos. „Já bych tady i ráda bydlela, ale už jsem v Austrálii zvyklá, bydlím tam déle, než jsem za celý život žila tady,“ přiznala.
