Marie Tomášová letos oslavila kulatiny, Otomar Krejča zemřel před deseti lety....

Marie Tomášová letos oslavila kulatiny, Otomar Krejča zemřel před deseti lety. Oba čelili ústrkům v době sílící normalizace po roce 1968. V Horáckém divadle se sice o deset let minuli, v životě ale při sobě stáli dlouhá léta. | foto: ČTK

V Horáckém divadle se minuli, životem ale Krejča s Tomášovou šli spolu

  • 0
Letošní 80. sezona Horáckého divadla je příležitostí k ohlédnutí se za výraznými osobnostmi, jež na této jediné profesionální scéně na Vysočině působily. Angažmá v Třebíči a Jihlavě, kam se divadlo přestěhovalo, bylo jedno z prvních například pro pozdější herecké hvězdy Otomara Krejču a Marii Tomášovou.

Otomara Krejču znají mnozí filmoví diváci z dramatu Vyšší princip, kde hrál otce Jany Skálové, již ztvárnila Jana Brejchová. Před kamerou často bývala i jeho manželka Marie Tomášová, kupříkladu ve snímku Morálka paní Dulské.

Svoji hlavní práci ale odváděli Tomášová s Krejčou v divadlech. Oba začínali v tom Horáckém - on hned na začátku v Třebíči, ona později v Jihlavě.

Krejča, který se časem stal jedním z nejuznávanějších českých režisérů, hrál dokonce jednu z hlavních úloh ve vůbec prvním představení Horáckého divadla. Tím byl Soud lásky.

Tato Vrchlického hra měla premiéru 18. října 1940. Tehdy bylo mladému herci necelých devatenáct. Ale měl už za sebou i zkušenost s kočovným divadlem. Do Třebíče na jeviště to neměl zase tak daleko, jelikož se narodil ve Skrýšově, což je část Pelhřimova.

Medvědí tanec Krejča zajišťoval i jako rekvizitář a nábytkář

Vedle hraní dělal též v Třebíči inspicienta. A to u historicky druhé premiéry v Třebíči - české hry Medvědí tanec.

„Tu hru jsem zajišťoval i jako rekvizitář a nábytkář. Potřebné se půjčovalo po městě. Byl jsem i referent pro styk s veřejností, prakticky odpovědný za malování plakátů,“ vyprávěl před lety Krejča, jehož pozdější režisérská éra v Národním divadle je považovaná za jednu z nejlepších v historii zlaté kapličky. Byl i zakladatelem a jednou z vůdčích osobností slavného Divadla za branou.

V Třebíči dělal divadlo s nadšením. „Doba byla zlá, ale duch volal o podporu. A místní občané a vlastenci to nepřeslechli. Hrála se Antigona, Filosofská historie, Naši furianti... Horáckým vlastencům by za protektorátu bylo sotva uděleno povolení zabývat se divadlem. Angažovali tedy členy Nádherovy divadelní společnosti, která koncesi vlastnila. Bylo to týž podzim, kdy státní tajemník protektorátu Čechy a Morava předkládal Hitlerovi plán na likvidaci českého národa,“ připomněl Krejča, když se v Jihlavě před dvaceti lety účastnil oslav výročí divadla.

Tomášovou ubytovali v Grandu, kde se netopilo a netekla voda

Marie Tomášová, která letos oslavila devadesátiny, nastoupila v Jihlavě sedmý rok po válce. To už měla za sebou film Anna Proletářka, v němž měli hlavní role společně s Josefem Bekem. V době jejího působení na Vysočině se datuje rovněž vznik snímku Jan Hus režiséra Otakara Vávry, v němž také hrála.

Jaké role oba manželé ztvárnili a jaké ceny dostali

Marie Tomášová v Jihlavě Začínala v listopadu roku 1952 v sovětské hře Sláva, hrála Natašu. Dále měla jednu z hlavních rolí ve hře Jaroslava Klímy Štěstí nepadá s nebe. Objevila se i v inscenaci Johanna Nepomuka Nestroye Talisman. Zajímavostí je, že v době jejího působení v Jihlavě měla premiéru hra Morálka paní Dulské. Do té obsazena nebyla, ale pak si zahrála v jejím filmovém zpracování v režii Jiřího Krejčíka. Tomášová se už od roku 1995 herectví nevěnuje. S Otomarem Krejčou měla církevní sňatek v roce 1986.

Otomar Krejča hrál v Třebíči v inscenacích Pygmalion, Mikuláš Dačický z Heslova, Stará historie, Chudá jako kostelní myš, Loupežník, Večer tříkrálový, Antigona či Malostranská humoreska. Později byl už jako mezinárodně uznávaný režisér oceněn ve Vídni Kainzovou medailí, obdržel v Syrakusách mezinárodní Pirandellovu cenu, v roce 1991 převzal francouzský Řád umění a literatury. Jako režisér vytvořil 84 inscenací (více než půlku v cizině). Důraz kladl na způsob práce s herci a etiku divadelní práce.

Do Jihlavy dostala umístěnku v roce 1952 s dalšími čtyřmi spolužáky z DAMU hned po studiích. Do svého angažmá na Vysočinu přijela vlakem.

„Nevěděla jsem, že se tomu zde říká moravská Sibiř. Nádraží od města dost daleko, měla jsem kufr, na sobě baloňák. Byl večer a v divadle nikdo. Skončila jsem na služebně Sboru národní bezpečnosti. Za dlouhou dobu se dotelefonovali řediteli. Pak ubytování v Grand hotelu blízko náměstí. Jenže v hotelu se netopilo ani v zimě a netekla voda! Zvykla jsem si spát v čepici a rukavicích,“ vzpomíná Marie Tomášová v knize Věřit napsaným slovům.

Na Vysočině pak absolvovala četné zájezdy malým a starým autobusem. Jednou v něm zažila i havárii, když dostal vůz na zasněžené silnici smyk cestou z kopce. Převrátil se na bok. Při klidnějších jízdách se ale nemohla vynadívat na přírodu Vysočiny v různých ročních obdobích.

První jihlavskou rolí Marie Tomášové byla pionýrka v sovětské hře Sláva. Zahrála si v ní s později úspěšným scénografem Lubošem Hrůzou, který tehdy zároveň maloval pro divadlo plakáty. On a jeho kamarád Jan Kukla prováděli mladou herečku jihlavským podzemím. „Chodili jsme tam s baterkami a kluci tvrdili, že je tam ještě z války nejméně jeden esesák,“ vybavila si Marie Tomášová.

Krejča považoval divadlo za příkladné repertoárem i hledištěm

Se svým mužem Otomarem Krejčou přijeli do Jihlavy v roce 2000, když divadlo slavilo šedesátiny. Věděla, jak hluboký je Krejčův vztah k rodnému kraji a k jeho divadelním začátkům.

„Horácké divadlo bylo už ve svých prvních dvou nelehkých letech příkladné - jak repertoárem, tak hledištěm. V šedesátiletém přehledu repertoáru jsem zjistil, že nejčastěji tu byl hrán Shakespeare a Tyl. Dokonce i v těch dezorientovaných, zmatených devadesátých letech,“ uvedl Krejča v roce 2000.

I Tomášová dodnes oceňuje statečnost, že se ve válce podařilo založit na Vysočině česky mluvené divadlo.

Krejča kdysi také vzpomínal, jak se jednou z rodného Pelhřimovska vydal poprvé do Národního divadla. „Byl jsem z vesnice, světem pro mě byl Křemešník v zádech a před očima okruh kopců až k tušenému Blaníku. Druhý den jsem viděl Rusalku, dirigoval Talich, a třetí den Fausta, hrál Boháč, Pivec a Glázrová,“ popisoval Krejča. Zemřel před deseti lety.