Slovo maminka v herci Bořivoji Navrátilovi vždy probudilo silné emoce

I když herec Bořivoj Navrátil nikdy neměl angažmá v Horáckém divadle, byl s touto scénou i se samotnou Jihlavou silně spojený. Ve městě žil na přelomu čtyřicátých a padesátých let. Na zdejším jevišti tehdy začínal. V devadesátých letech se na něj vrátil už jako jeden z nejznámějších českých herců.

Když se herec do Jihlavy vrátil, měl za sebou dlouhé působení v Národním divadle a mnoho rolí před televizními a filmovými kamerami.

Rodina tohoto divadelníka má kořeny na Vysočině. Otec Bořivoje Navrátila František se narodil na konci devatenáctého století v Třebíči jako syn obuvníka. Dochované snímky dokazují, že také neměl v dospělosti skoro žádné vlasy jako jeho syn.

Tatínek budoucího herce pracoval po studiích jako prokurista firmy na motory v Kroměříži. Své třebíčské rodině však stále pomáhal. Děda Bořivoje Navrátila totiž brzy ovdověl. A František měl ještě dalších šest mladších sourozenců, kteří na rozdíl od něj nemohli vystudovat. Herec to popsal ve svých memoárech.

Bořivoj Navrátil přišel na svět do rodiny prokuristy v roce 1933. Jeho bratr byl o tři roky starší. Šťastné prvorepublikové dětství dostalo ránu, když byly budoucímu herci pouhé tři roky. Maminka mu zemřela po šestitýdenním boji s tuberkulózou, bylo jí jen dvaatřicet.

Tatínek se měsíc po druhé svatbě zastřelil

Tatínek se rok poté podruhé oženil, ovšem už ne šťastně. Měsíc po svatbě se zastřelil a oba malí chlapci zůstali bez rodičů. Otcovu druhou ženu pak už herec nikdy neviděl.

Kluky, jimž hrozil sirotčinec, si vzala jejich osmadvacetiletá teta Marie, mladší sestra jejich táty. Sama měla již jednu dceru a byla právě znovu těhotná, ve třetím měsíci. Po svém rozhodnutí přijmout malého Bořivoje s bratrem svoje těhotenství přerušila. „Teta byla statečná, hodná. Připravila nám krásný život,“ vzpomínal později herec.

Po válce, v roce 1947, se rodina přestěhovala do Jihlavy. Strýc František Gerža postavil vilku hned vedle dnešního vjezdu na autobusové nádraží ve Fritzově ulici.

Jenže přišel rok 1950 a Bořivojova strýce komunisté zavřeli do vězení v dnešní budově Vysoké školy polytechnické. Ta stojí vedle autobusového nádraží na dohled od rodinné vilky. Takže strýc mohl vidět z okna vazby domů, kde tehdy žila jeho rodina i se sedmnáctiletým Bořivojem Navrátilem.

Strýc putoval po půl roce do jáchymovských dolů. Byl odsouzen za to, že na stavbu použil i peníze bratrů Navrátilových, které zdědili po rodičích. Přitom tyto bratry už v té době třináct let se ženou vychovávali jako vlastní.

V těžké životní situaci zvítězila touha po divadle

Rodina bez strýce se musela v Jihlavě stěhovat do starého a vlhkého bytu bez toalety a zavedené vody, zato s potkany na dvoře. Teta přišla o zdraví v tomto jednopokojovém bytě z 15. století. Byla tehdy dělnicí v pletací továrně. Její dcera přišla o místo na úřadě a musela jít pracovat k soustruhu.

V této životní situaci sílila u Bořivoje Navrátila touha po divadle. Obdivoval na jihlavské scéně Věry Tichánkovou a Kubánkovou, Jana Skopečka, Miloše Williga, svoje budoucí kolegy.

V čem si Bořivoj Navrátil zahrál v Jihlavě

Začínal v roce 1951 únorovou premiérou hry Mladá garda. V té době si zahrál i ve hrách Začínáme žít a Na Jih od osmatřicáté rovnoběžky.

Pak se na jihlavské jeviště vrátil po dlouhých pětačtyřiceti letech. V roce 1995 si zahrál Zikmunda ve hře Smrt v císařském domě. O rok později byl Caesarem ve hře Caesar a Kleopatra.

Následně ho režíroval opět Karel Brynda v Kočce na rozpálené střeše Tennesseeho Williamse, kde hrál otce. V roce 1999 měl premiéru Oidipús v režii Hany Kofránkové, která do této hry obsadila opět i Bořivoje Navrátila. Svěřila mu úlohu slepého věštce Teiresia.

Ve stejném roce dostal titulní roli ve hře Grigorije Gorina Pravda barona Prášila.

V roce 1950 nastoupil do Studia mladých při Horáckém divadle. Zahrál si Olega Koševého v dramatizaci románu Mladá garda. Tam musel říkat v roli své divadelní matce „maminko“. V tom momentě ale najednou nemohl hrát dál kvůli citovému pohnutí, protože „maminko“ neměl v životě komu říkat. Doma měl jen hodnou tetu, tak ji také oslovoval. Slovo „maminka“ v něm po celý život budilo silné vnitřní emoce.

Po Mladé gardě hrál Navrátil v Jihlavě i v dalších hrách poplatných době: Jak se kalila ocel, Lidé, bděte! Měl tehdy nabídku na angažmá do Horáckého divadla, ale teta za něj rozhodla, že je přednější dál se vzdělávat.

Vedle studia na obchodní akademii si přivydělával v účtárně Řemeslnických potřeb i novinařinou, kde využil těsnopis. Vykládal také uhlí v textilce v Malém Beranově. Když se strýc vrátil v roce 1952 z vězení, odešel budoucí herec studovat JAMU do Brna. Filmovat začal počátkem šedesátých let, před kamerou stihl přes 130 rolí.

V roce 1995 byl jako herec u toho, když se v Komenského ulici otevírala nová budova Horáckého divadla představením Smrt v císařském domě. Zahrál si Zikmunda. Na scéně se setkal se svým spolužákem z JAMU Jaroslavem Ravou. V tom roce ale zemřel Bořivojův starší bratr, s nímž vyrůstal.

Herec pak přesto několik let dojížděl hrát do Jihlavy, kde měl řadu přátel. Nastudoval i další role. Vedle toho hrál i na dalších scénách a točil několik filmů za rok.

Zemřel v roce 2011 ve věku 78 let. Podle přátel, kteří jej dobře znali, patřil Bořivoj Navrátil k nejvlídnějším lidem, jaké v životě potkali.