V Benešově ulici č. 14. jsme měli tři patra podzemí, v tom nejhlubším však stála voda. Chodby končily zdí, zřejmě nepříliš starou, vedly směrem k náměstí.

Ve druhém podzemním patře středověkého domu v Kosmákově ulici jsme jako děti očekávali konec II. světové války. Při světle petrolejky se maminky střídaly v četbě pohádek. Nakonec přišel strýček Ota s puškou na rameni, červenomodrobílou páskou na rukávě a hlásil, že už můžeme ven.

Venku svítilo slunce, to nás po 3 dnech oslnilo, na kamenném zápraží domu v Kosmákově ulici seděl ruský šikmooký voják, později mi sdělil, že je Kalmyk.

Ten dům byl zbourán za normalizace, stejně jako dům mého dědečka v Židovské uličce. Když jsem se v r. 1990 do Jihlavy vrátil, nenašel jsem nic tak, jak jsem to znal. Místo restaurování historických domů jich magistrát mnoho raději zboural, vzniklo parkoviště a průjezdy pro auta.

Časy studené války? Jen jsme změnili stranu. Válka pokračuje.

A co Standa Motl? Když si vzpomenu, co tam tenkrát natočil, mám divnej pocit v rektální oblasti....

Nic se nebojte. Třicet let jsem bydlela v centru města a ze sklepů jsme měli vchod do katakomb zakrytý jen volně loženými prkny. Žádný duch zazděného mnicha se nám nezjevoval, ani když jsme se jako děti vydali v doprovodu jen o něco starších kamarádů s baterkami do katakomb na prohlídku. Odvážnější kluci se dostali až do sklepů Grandu a chvíli zásobovali své rodiny tenkrát nedostatkovými žampiony, které se tam pro potřeby hotelu pěstovaly.